Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

Phantomrider - Beautiful Monster 7.

26. února 2011 v 23:25 | Eliotee & Schmetti |  Phantomrider-Beautiful Monster/Eliotee & Schmetti
Eliotee & Schmetti

Tom si sednul taky.
"Jo, to máš pravdu," přikývnul a pořád z Billa nemohl spustit oči. Bill byl čím dál víc nervózní. Možná vzrušený z Tomovy přítomnosti.
"Musíš v tom obleku trpět," dostal ze sebe. V duchu Toma z jeho masky svlékal. Strašně si přál spatřit alespoň jeho tvář.
"Už jsem si za celé ty roky zvyknul," odpověděl Tom. Lhal. Na taková vedra, jakými se letošní léto prezentovalo, zvyklý nebyl. Většinou léto trávil zavřený mezi čtyřmi stěnami svého sklepního chladného pokoje. Potil se příšerně. Ještěže kůže nepropouštěla pot. Musel by se propadnout hanbou, kdyby... byl cítit. Osprchovat se mohl teprve až doma.
Připadal si trapně. Nervozita z toho, že by alespoň něco Bill mohl pocítit, ho přiváděla jaksi k menšímu šílenství.
"Musíš v tom trpět," skousnul si Bill ret. Tomovy oči onen pohyb okamžitě zaregistrovaly. Tom se jen usmál. Neodpovídal. Vytáhnul k Billovi ruku a hřbetem jej lehce pohladil po tváři. Bill nakláněl hlavu do strany a téměř přivřel pod Tomovým dotykem oči. Tom měl... Bill by rád řekl, že měl Tom hebké dlaně. Ale bohužel. Byly zahalené.

"Máš něžné zacházení," vypustil z úst Bill a slabě zkroutil ústa do úsměvu.
"Copak s tebou ten tvůj přítel nezachází něžně?" zeptal se Tom. Díval se na Billa.
Bill rázem otevřel oči a musel se při vzpomínce na Vilhelma ušklíbnout. Ale jo - někdy něžný byl, ale to se nesměl opít. Protože jinak byl neuvěřitelné prase.
"Vilhelm je pryč," vyhnul se raději Bill přímé odpovědi.
"Jak to?" zeptal se Tom a stáhnul svou ruku. Bill nespokojeně zavrněl. Poté pokrčil rameny.
"Naštval se, že pořád někde trajdám, a on je na ubytovně sám, tak se sbalil a odjel" zasmál se, když si vzpomněl na tu ranní hysterickou scénu.
"To kvůli mně?" zeptal se Tom. Nerad by, aby byl Bill kvůli němu nešťastný.
"Ale ne. Kvůli mně. Já prostě nemám tendence sedět na prdeli, čumět na bednu a házet do sebe jedno pivo za druhým. Já se rád bavím a poznávám nové lidi, a to mu vadí. Jeho nemá skoro nikdo rád."

Tom jen seděl a poslouchal. Neznal Vilhelma, ale tak, v jakém světle jej měl možnost poznat, se mu opravdu nezdál jako hodný člověk. Bít svého přítele mu připadalo nelidské a sprosté. Tom by nikdy nikomu neublížit, pokud by si to ten člověk nezasloužil.
"On je hodný... jinak bych s ním nebyl, ale... když se opije, je z něj hovado," povídal Bill a natahoval se do kabelky pro flašku s ledovým čajem, který byl nyní díky parnému počasí horký. "Nechci o něm mluvit, stačí, že odpoledne jedu domů a budu se na něj muset dívat. Vsadím se, že nezapomene být v opojení lihu."
"Odjíždíš už dneska?!" dostal ze sebe Tom rychle. Bill přikývnul.
"Musím. Zítra už musím do práce," řekl trochu smutně. Nechtělo se mu vůbec odjíždět.
"Myslel jsem, že tu budeš až do zítřka. Já s Berni jedu až zítra ráno," sklopil pohled. Tak krátké mělo být jeho přátelství s Billem? To nechtěl.
"Odkaď vlastně jsi, Bille?" zeptal se Tom a opět k černovlasému chlapci zvedl pohled. Bill se napil. Poté až odpověděl.
"Bydlím kousek od Magdeburgu. Směrem na Berlín a dělám v motorestu," odpověděl Bill. Tomovi jenom zazářily oči. Strhnul si Billa k sobě a objal jej.
"To je úžasný! To se můžeme brzo zase vidět!" objímal Tom mírně šokovaného Billa. Ten na něj vykulil své velké hnědé oči.
"Ehm, já jsem taky od Magdeburgu," usmíval se Tom. Bill to sice neviděl, ale bylo mu to víc než jasné. Na jeho samotné tváři se rozlil úsměv od ucha k uchu.
"To je báječné!" vypísknul a zatleskal rukama. Tom se tomuto projevu upřímné radosti musel zasmát. Zase ta Billova roztomilá dětinskost.
Tom se culil a nyní si připadal stejně jako on příliš infantilní. Billovy oči zářily jako dva drahokamy a jeho zuby byly jako brilianty. Bill celý vyzařoval ohromně optimistickou energií a Tomovi s ním bylo příjemně. Doufal v to, že jej Bill nenechá samotného. Že zůstanou přátelé i nadále. Něchtěl si dávat plané naděje, ale přece jen... Bill byl jiný než všichni ostatní.

"Přijedu se na tebe podívat na mašině," oznámil Tom a hltal pohledem Billův ohryzek v krku. Tom měl žízeň.
"Uuh, samořejmě. Připravím ti vynikající snídani, jen ode mě, dělám totiž nejdokonalejší snídaně," zasmál se Bill. Myslel to vážně. Byl sebevědomý. Dopil další doušek čaje a flašku podal Tomovi. "Napij se."
"Děkuju," poděkoval Tom a loknul si taky. Smočil své vyprahlé rty a hrdlo a přivřel oči. Zavřel flašku a odložil ji do trávy. Mimodimenziálně se usmíval na malého broučka, lezoucího po lístečku a fouknul na něj, načež se brouk zavrtěl a utekl.

"Zdrhnul," zazubil se Tom. Bill se musel smát. Líbilo se mu, že i Tom je občas taky dětinský.
***

"Už bychom asi měli jet. Je hodně hodin," řekl Tom po dalších asi dvou hodinách, které v Billově přítomnosti strávil na tom onom místě. Bill přikývnul.
"Jo, přece jenom... musím si ještě zabalit, abych stihnul bus, a o tebe bude mít ségra už určitě strach," řekl a zvednul se ze země. Oprášil si zadek. Tom se také zvednul. Přešli pomalu k Tomově motorce a Tom Billovi podal helmu. Ten si jí tentokrát už bez řečí nasadil. Pak nasedli. Bill se pevně přitisknul Tomovi na záda a ruce mu omotal kolem pasu.
Tom se pro sebe usmál a rozjel se.

Bill zavřel oči. Chtěl si tuhle nespoutanou svobodu s Tomem užít naplno. Měl strach, že je to naposledy.
Tom měl stejné obavy. Měl strach, že po jejich návratu do normálního života se od sebe odloučí a nic už nebude, jako to je teď. Ale on prostě hodlal své sliby, Billovi dané, dodržet. Spíše se bál, co na to Bill. Nechtěl o jeho přátelství a náklonnost přijít.
Sice mu Bill nadšeně řekl, že se na něj bude těšit se snídaní na stole motorestu, ale Tom měl vždycky jisté obavy. Většina jeho krátkodobých přátel... spíše kamarádů, ani to ne, mu naslibovala hory doly o tom, že spolu zažijí spoustu zábavy a dobrodružství. Nastal večer, před dnem konání akce, a Tom dostal telefonát, že se schůzka ruší a potom... ignorace. Toma to ubíjelo. Toužil po jakémkoliv lidském vztahu, ať už přátelském či z lásky. Připadal si jak zrůda, která není hodna těchto přirozených a pro většinu samozřejmých věcí. U Toma tomu tak nebylo. Tom se nelitoval a neměl rád lítostivé řeči kvůli své osobě. Ale koho by nepřepadla deprese ze samoty?

*flashback*

"Tome, co tu děláš?" zeptala se jej dezorientovaně matka, která právě cvičila před televizí na jakémsi stroji. Tom tyhle reklamy na vymytí mozku nesnášel. Ale jeho rodiče to viděli jinak. Tom si sedl na gauč a sesunul se zadkem po látce.
"Co?" pravil zcela bez nálady. Nevnímal nic okolo sebe. Věděl jen to, že seděl v obývacím pokoji s ohromným světlem, jež do místnosti pronikalo skrz velká okna. Musel být pořád ve svém koženém oblečku a masce.
"Proč nejdeš ven? Měl jsi přece..." nedokončila matka větu. Došlo jí to. Přestala cvičit, ztišila televizi a posadila se na zemi.
"Proč asi, mami. Zase... vysrala se na mě," vypustil Tom frustrovaně z úst. Dva měsíce si psal s úžasnou dívkou, kterou chtěl poznat. Viděla jej na fotkách, neříkala nic špatného. Byla milá, holčičí, pěkná... Tom ji chtěl alespoň za kamarádku.
"Ach zlato, to snad ne! Je mi to tak líto," zkřivila žena bolestně obličej. Trpěla se svým synem.
"Jo, mně je to taky líto!" zvýšil Tom hlas a pěstí bouchnul do opěradla gauče. Pak se zvednul a nervózně začal přecházet po pokoji. Bylo mu to líto. Chtěl plakat, ale zároveň chtěl do něčeho kopat. Něco rozbít. Byl plný vzteku. Zase naletěl!
Jak to jen mohl dopustit, aby mu další člověk takhle lhal a ublížil? Copak toho už nezažil dost?!
"Drahoušku, uklidni se!"
"Uklidni se?! Jak se mám uklidnit?! Pro lidi jsem jenom zrůda! Hadr, který využijí a zahodí! Neváží si mě, bojí se mě, štítí! Nesnášejí mě!" křičel Tom a přecházel po místnosti. Došel k velkému zrcadlu a podíval se na svůj odraz. Jeho matka jej tiše pozorovala. Zvedla se a přešla k němu.
"Nikdo z těch, co to udělali, ti nesahají ani po kotníky. Ty jsi výjimečná osoba. Neublížili ti, jak se ti teď může zdát. Ublížit ti může jenom jedna osoba. Ta, která je ti rovná," hladila ho po rameni. Tom už neudržel stavidla a rozplakal se. Opřel svou hlavu o zrcadlo.
Žena jej objala.
"Neplakej. Neplýtvej slzami pro někoho, kdo za to nestojí..."
"... a ten, kdo by za to stál, tě nikdy nerozpláče," dopověděl Tom myšlenku své matky a vrhnul se jí do náruče.
Jeho maminka a sestra byly ty nejbližší, které měl. Kterým bezmezně věřil a mohl se jim se vším svěřit. Tom měl svého otce rád, ale nechovali k sobě zdaleka tak hluboký vztah, jako měl se svou matkou. Ona byla jeho opora, jeho přístav, kde mohl za každé chvíle a situace zakotvit a odpočinout si, dojít si pro radu a mateřskou lásku, při níž stála ta sourozenecká. Bernardy láska.

*konec flashbacku*

"Uh, bože. Ta tvoje mašina je zabiják," slezl Bill z rudé Hondy. Opět jej brněly celé nohy. Třásl se a mozek mu vrčel. "Celý vibruju," zazubil se a pokusil se popojít, ovšem... šel jako by byl omámený alkoholem.
"Člověk si zvykne," přešel k němu Tom a sundal mu helmu z hlavy. Cítil, jak se Billovi chvějí ruce.
"Tak doufám, že mě svezeš ještě někdy," řekl Bill a usmál se sladce. Tomovi přidal sladký. Musel se usmát taky.
"Velice rád," řekl Tom a pohladil Billa po tváři.
Jejich zraky se střetly. Toma opět přepadl ten pocit. Zase měl takové nutkání. Chtěl... strašně chtěl Billa políbit.
"Ehm, to je dost, že už jste tady!" uslyšeli za Billovými zády. Koukli po tom hlase. Byla to Berni.
"Jste pryč celé odpoledne, měla jsem strach!" šla ke svému bratrovi. Bill se od Toma oddálil.
"Já... už si půjdu zabalit."
"No dobře. Já tě potom doprovodím k autobusu," řekl Tom. Bill se vděčně usmál.
"Dobře. Tak zatím ahoj. Měj se, Berni."
"Čus," jen zabručela a vzala Toma za ruku. "Mám dost."
"Proč?" přikrčil Tom čelo a otáčel se ještě za Billem v naději, že se on na něj též otočí. Bill jako by vycítil v zádech zvláštní mrazení a opravdu se otočil přes rameno. Nadzvedl rameno k hlavě a hravě na fantoma zamával se zářivým úsměvem na rtech. Tom jím byl doslova okouzlen. Tento moment byl... nádherný. Bill byl nádherný. Už jej z paměti nevymaže. Jako by měl fotoaparát ve své hlavě a onen obrázek si zvěčnil.

"Ježiš, brácho!" zavrčela a zatahala. "Nečum na něj pořád. Mám hlad." Tom se rychle otočil směrem na Berni.
"A to tě mám jako nakrmit?" zeptal se jí s mírným úšklebkem. Berni se zarazila. Cítila ze svého bratra snad jakési nepřátelství?
"No... myslela jsem, že se najíme spolu," ubrala trochu ze svého temperamentu.
"Já ale nemám hlad," pokrčil Tom rameny. Pak bylo ticho. Ani jeden neměl už co říct.

***

Tom s Bernardou měli sbalené všechny věci v taškách. Douklízeli a kontrolovali pokoj v ubytovně, zda něco někde omylem nenechali. V Tomovi koloval jistý druh podivné nervozity. Musí odjet z místa, kde prožil nejkrásnější chvíle svého života po boku své malé, občas otravné sestry, kterou miloval. Kde poprvé spatřil Kiss live a měl to obrovské štěstí se s nimi setkat a být obejmutý od jeho nejoblíbenějšího člena kapely, od Paula. Tady se spřátelil s ním. S Billem.

Vyšli z jejich pokoje na chladnou chodbu a Tomem projel mráz, když pohlédl na místo, na němž poprvé spatřil Billa. Cítil v oblasti žaludku cosi lechtivého a horkého. Samovolně se mu na tváři rozlil zasněný výraz. Tom naklonil hlavu do strany a líbezně se usmíval. Bernarda stála vedle něj s rukama v bok a zírala na svého bratra.
"Seš v pohodě?"
Koukala na něj jako na zjevení.
"Co?" vzpamatoval se Tom a kouknul po své sestře. Byl trochu mimo. Bernarda to nevydržela. Začala se smát přes celou ubytovnu.
"Co je k smíchu?" zeptal se nechápavě Tom. Berni jen mávla rukou a radši se vydala chodbou dál. Tom pokrčil rameny a šel za ní.
***

"Sejdeme se doma," řekl své sestře Tom, když přijel její autobus. Berni přikývla.
"Kdy dorazíš?" zeptala se a pomalu nastupovala.
"Budu tam určitě dřív než ty, prcku," ušklíbnul se Tom.
Bernarda se zarazila. Ne proto, že ji oslovil tak, jak to ona nesnášela.
"Tomi, jeď opatrně, prosím," řekla starostlivě. Teď, když byl Tom jaksi pořád mimo dimenze, mohl by udělat chybu...
"Neboj se, jsem zodpovědný. Budu opatrný," vyšlápnul jeden schod do busu a dal jí pusu na čelo. Bernarda jej ještě rychle obejmula. Rychle? Několik sekund. Půl minuty. Řidič autobusu byl už nervní a cosi zabrblal.

"Šup, Berni, mazej," zatahal ji za dred a odstoupil od autobusu. Bernarda se usmála, zaplatila jízdenku a zmizela mezi lidmi. Autobus byl k prasknutí, mnoho turistů se vracelo domů již dneska. Tom popošel dál a čekal, až se jeho sestra usadí, aby si mohli mávat. Výfukové výpary smrděly všude okolo, ale Tom měl onu ´vůni´ rád.

Sotva Bernardin autobus odjel, Tom se vydal zpět směrem k ubytovně. Šel pro Billa.

Černovlasý chlapec právě dobalil své poslední věci. Zapnul svoji tašku a padnul vedle ní na postel. Přemýšlel. Tyhle tři dny pro něj znamenaly hodně. Poznal skvělého člověka, zažil legendární KISS show a má fotku s členy kapely.
Poznal Toma. Tom ho nepřestával fascinovat. Byl tak tajemný.

Z přemýšlení ho vytrhlo až zaklepání na dveře. V okamžiku u nich stál a otevřel. Okamžitě se mu po tváři rozlil šťastný úsměv.
"Tak jsem tady, jak jsem slíbil," řekl mile Tom a prošel kolem Billa. Vzal z postele jeho tašku.
"Půjdeme tedy?"

"Ehm... jo," zazubil se Bill a poskočil s tlesknutím rukou. Potleskával si a očima projížděl všechno okolo. Stejně jako Tom předtím u sebe v pokoji.
"Nezapomněl jsi něco?" zeptal se Tom a stoupnul si vedle postele. Nějak nevěděl, co by říkal.
"Kdepak, jsem pečlivý perfekcionista," zasmál se Bill a otevřel Tomovi dveře.
Tom vyšel ven a počkal na Billa. Ten se naposledy rozhlídnul po pokoji a zavřel dveře.
"Můžeme jít," řekl. Tom si přehodil jeho tašku z jedné ruky do druhé a volnou rukou uchopil tu Billovu. Pak se společně vydali ven.
***

"Za jak dlouho to jede?" zeptal se Tom. Bill pokrčil rameny a kouknul se na hodinky.
"Před pěti minutama to mělo jet, nevím, kde to vázne," odpověděl černovlásek.
"Nevadí, počkám s tebou, a když tak tě odvezu domů, hm?" usmál se Tom.
Bill mu úsměv jako vždy oplatil. Byl to už takový jejich malý, víkendový zvyk se na sebe neustále usmívat. Pro Toma měl Bill kouzelný úsměv. Vždy mu připadal jako žhnoucí sluníčko, které jej zahřeje kdesi v hrudi. Slunce, které mu neublíží jako žádné jiné světlo.

"Samozřejmě, že bych byl rád. Což mě napadá, aby..." Bill laškovně protáhl slovo ´aby´ a zahihňal se v předklonu. Tom cukal koutky úst. Bill uměl být tak spontánně bláznivý. "Aby ten bus ani nepřijel a já se mohl svézt na té tvé červené princezně."

Billovi Tomova motorka připadala tak zajímavá, zvláštní... Snad až futuristická či tak něco. Připadala mu tajemná, mimozemská. Tajemná, jako byl její majitel. Zapadali do sebe jako skládačka. Fantom Tom a jeho nástroj ke svobodě. Tom se zasmál. Sednul si vedle Billa pod stříšku průhledné zastávky se sytě žlutými rámy a opřel se. Kroutil hlavou a usmíval se, jak měsíček na hnůj. Tohle mu často říkala Bernarda, když trávila volné chvíle s Tomem v jeho sklepním pokoji v naprosté tmě a vycítila jeho výraz v tváři.

"Třeba se ti to splní a doprava nepřijede. Můžeš zkusit doufat," olíznul si Tom rty. Vypláznul moc jazyk a zavadil o svou masku. "Kurva," ulevil si. Bill po něm honem kouknul. Maličko se zamračil. Litoval Toma, že musí trpět v takovém horku. Pořád mu nějak nedocházel pravý význam toho, proč je Tom celý zahalený. Jeho poeticky znějící věta o slunci a přírodě mu nenapověděla. Možná nebyl schopný v jeho přítomnosti hluboce přemýšlet. Možná nepochopil narážky všeho, co se týkalo světla a oné žhavé koule na nebi, jež zbarvovala pokožku do kapučínové barvy.

"Tome?" oslovil jej Bill tiše. Tom se na něj podíval a prohlédl si jeho vlasy. Sjel pohledem na rty, které se leskly jakýmsi balzámem či leskem vonícím po brusinkách, a vrátil svůj čokoládový zrak do jeho očí. Do velkých jantarových očí.
"Mhm," brouknul Tom. Bill vypadal tak nádherně. Situace, okamžik, v němž nyní spočívali, byl tak lehký. Letní, svěží. Bylo jim příjemně. Foukal vlažný vánek a byli schováni do stínu. Paprsky vrhaly bodavé vlasce svého žhnutí pouze na jejich nohy.
"Jsem strašně rád, že jsem mohl poznat člověka, jako jsi ty," špital Bill a díval se Tomovi upřeně do očí. Už dokázal setrvat v očním kontaktu dlouho. Hodně dlouho. Tomovi se vařily vnitřnosti. "Jsem rád za společný víkend s tebou. Jsem vděčný tomu, že jsem mohl být s tebou při takové události, jako je koncert Kissáků. Že jsem mohl být s tebou v backstage a cítit tvou radost. Prostě... jsem rád, že jsem tě poznal."

Bill dokončil svůj monolog, i když zdaleka nevyjádřil to, co by chtěl. Byla to jen část jeho pocitů. Bill sám nevěděl, jak co myslí a cítí.
"Budeme přátelé?" zeptal se nadějně Tom. Stále v sobě obavy. I kdyby mu Bill nyní odkýval souhlas, Tom byl na toto zvyklý. Mnoho lidí mu odkývalo přátelství a on byl zklamán. Nemohl si pomoct, ale musel se jej zeptat. Možná se tím dobrovolně vrhal do dalšího zklamání od jeho okolí.
"Neopustím tě, jako ostatní. Já se tě nebojím. Nejsi mi odporný a zajímáš mě. Jsi... jsi můj fantom," vydechl Bill a zalapal po dechu, když ucítil Tomovu dlaň na své hrudi v oblasti srdce.
"Neslibuj nic, Bille," šeptal Tom. Cítil Billovo bušení srdce. Bill se nadechoval k odporování, ale Tom mu přejel ukazováčkem v kožené rukavici přes rty.
"Budu doufat..." řekl Tom a vtáhl si Billa do náruče.

Objímal jej a přijímal Billovy doteky na svých zádech. Drželi se vzájemně. S hlavou plnou myšlenek a zároveň bez nich. Objímali se několik minut, než přijel autobus, jež měl odvézt Billa zpět domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama