Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

The Forbidden City 18.

9. ledna 2011 v 16:50 |  The Forbidden City/Deni a Sajü
tfc

Tom

"Chan Ju?" otočím se na služebnou, která pokojně připravuje spolu s pár služebnými oběd. Dnes máme její specialitu, rybu na rýži zabalenou v nějakém těstíčku. Nevím, jak se to dělá, ale chutná to výborně.
"Ano, můj pane?" přes rameno mi věnuje úsměv a upatlanýma rukama si otře tvář. Zasměji se a kouskem hadru jí těsto setřu z čela. "Děkuji," pokloní se mi.

"Řekni mi, je dobrý nápad jít teď do Zahrad v Linkonu?" zeptám se rovnou a ukradnu kousínek těsta, jež je tak zvláštně nasládlé. Hravě mně plácne po prstech a zamračí se.

"Chcete tam vzít vašeho Kôji, pane?" zeptá se a opět mně plácne přes prsty, když je znovu natahuji po těstu. Jen přikývnu a raději se usadím na malou stoličku u stolu. "Je tam zima."

"Ano, já vím," souhlasím, "ale jsme tady již tři dny a za celou dobu jsme byli jen jednou v našich zahradách. Chtěl bych jej vzít ven. Sám bych se tam rád podíval," dodám a ve vzpomínkách se vrátím ke své první návštěvě jmenovaných zahrad. Jejich krása bere dech; barvy rostlin, květů, listů stromů i trávy jsou neuvěřitelné. Od modré, přes zářivě zelenou až po růžovou a červenou. A to i na podzim, v zimě. Jako by se čas oněch míst nijak nedotýkal.

"Teple se oblečte, můj pane," přikývla Ju nakonec a pousmála se. Vlastně, ona mi může jen poradit, rozhodnutí je na mně, a Kôjiho návštěva zahrad nadchla, tak proč bychom nešli.

"Neboj se, Chan Ju," usmál jsem se a zvedl se. "Zítra po snídani vyrazíme," oznámil jsem jí a opustil kuchyň, abych se mohl přidat ke Kôjimu, který si v přijímací hale hrál s dětmi služebných. Je s nimi úžasný, ví přesně, co děti potřebují, jak je utěšit, když pláčou a jak je zabavit.

S úsměvem na rtech jsem se opřel o stěnu vedle dveří a sledoval jej, jak stojí uprostřed hloučku dětí, přes oči převázaný šátek a všechny na něj pokřikují. Vypadá tak šťastně, můj malý Kôji. Kdyby to takhle mohlo jen zůstat už napořád. Jsme tu již tři dny, z toho jsme další dva strávili na cestě, a z paláce, ze Zakázaného města, nepřišel ještě žádný posel, nebo průvod, jež by dával najevo, že Li Xuejian nebo Kinay mluvili.
A já jsem za to jedině rád. Nedovedu si představit, jak bych císaře, otce, přesvědčil o tom, že je maličký nevinný. Již dávno jsem na Juinu radu spálil svitek i plánek města, kde stálo Kôjiho jméno. Když už nic jiného, bez důkazů jej přeci nemohou odsoudit. Nebo ano?

"Na co myslíte, můj pane?"

S lehkým trhnutím se otočím na Chan, která se tiše přikradla na místo vedle mě. Pousměji se na ni, ale zachmuření z mé tváře nevyprchá úplně. Bojím se o Kôjiho, bojím se o něj tak moc.

"Z paláce nepřišly žádné zprávy," promluvím po chvíli a Ju jen přikývne. "Co myslíš, je to dobré znamení? Nebo se mám obávat nejhoršího?"

Chan Ju chvíli mlčí, nakonec konečky prstů přejede po mém čele. "Nemračte se, můj pane," pousměje se, "zprávy z domova na sebe jistě nenechají dlouho čekat, ale milý pane, věřím, že váš Kôji bude zachráněn."

"Jak si tím můžeš být tak jistá?"

"To je tajemství, pane," pousměje se a pohladí mne po tváři. "Oběd je hotový," dodá a tiše jako myška se otočí a odcupitá zpět do kuchyně. Její slova mi stále znějí v hlavě. Bude Kôji zachráněn? Ale jak? Čím?
"Maličký, dost her, oběd je připravený," usměji se na něj nakonec, a když se jeho oči spojí s těmi mými, celým tělem se mi rozlije tíživý, dusivý pocit. Jemu se nic nesmí stát, ne, ochráním tě, wú chì, slibuji.

----------------------

"T'chi-mori? T'chi-mori…" někdo šeptá mé jméno stále dokola, ale já nejsem sto rozlepit víčka od sebe. Večer jsem usínal pozdě, stále jsem myslel na to, co se stane, až přijede někdo z paláce, co budu dělat? Spánek mne stále obcházel a jediné, co mě drželo od toho, aby se má mysl zbláznila strachy, bylo Kôjiho teplé tělo, jež se ke mně ze spánku tisklo. A teď se mne někdo pokouší vzbudit. Ještě ne, ještě chviličku.

"Tomi," zašeptá někdo znovu, a k hlasu se přidá i jemný dotek na tváři. Až teď v něm rozpoznám maličkého a na rtech se mi automaticky vykouzlí úsměv. Víčka však stále nechávám zavřená.

"Copak, maličký?" zašeptám ochraptělým hlasem a cítím, jak se jeho prsty přesunuly na mé rty. Lehce je pootevřu a na špičky mu vtisknu malý polibek. Roztomile se zachichotá vedle mého ucha, na které mi vtiskne letmý, nepatrný polibek.
Co jsme v letním sídle, jako by se vše mezi námi nějak obrátilo, jako bychom si našli cestu k srdci toho druhého, a teď si jen užíváme té příjemně hřející lásky. Ano, lásky. Alespoň podle vyprávění z pohádek, které jsem slýchával jako malý chlapec, věřím v to, že mé city k malému Kôji jsou právě láskou.

"Chtěl jsi vstávat brzy, T'chi-mori," šeptá a prsty, kterými mne ještě před chvílí hýčkal, vystřídaly jemné rty. Po těle mi naskočí pupínky husí kůže. "A už je brzy," šeptá dál a jeho horký dech ovane mé rty. Zachvěji se a konečně pootevřu oči. Sklání se těsně nade mnou, téměř bych mohl spočítat každičkou řasu, jež zdobí jeho nádherné čokoládové studánky, a jeho úsměv je naprosto okouzlující.
Aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, prsty mu přejedu po krku, zapletu mu je do vlasů a přitáhnu si jeho hlavu ke své, abych mohl spojit naše rty.
Laskají mne tak jemně, tak sladce. Kdybych mohl, líbal bych je od východu slunce do jeho západu, nikdy bych nepřestal.
"Musíme vstávat," zamumlám po notné chvíli proti jeho rtům, a nepatrně se odtáhnu. Nechce se mi opouštět jeho sladké polštářky, ale jestli chceme jít dnes ven, opravdu musíme pryč z postele.
"Ano," usměje se, "wú qīn*," dodá s laškovným úsměvem na rtech. Vtiskne mi ještě malý polibek a s radostným smíchem vyskočí z postele. Je to, jako by jej už nic ani netrápilo, je opravdově šťastný.
Se zalíbením sleduji jeho drobné tělo, jak se točí po pokoji a z jeho rozesmátých rtů vychází příjemná, tichá melodie. Takováto rána bych si přál každý den.
Až po malé chvíli mi dojde, jak mne vlastně oslovil. Opravdu mi řekl můj milý? Srdce se mi příjemně rozbuší a teprve nyní jsem opravdu připraven opustit teplo své postele a vydat se vstříc dalšímu dni.
----------------------

Bill

"Je to ještě daleko?"

"Copak, bolí tě nohy, shǎo** Kôji?" zasměje se na mně T'chi-mora a natáhne ke mně ruku, za kterou se jej rád chytím. Jemně mi zrůžovějí tváře, když proplete své prsty s těmi mými.

"Mám hlad," odpovím po pravdě a sklopím pohled k zemi. Po snídani jsme se hned vydali na cestu a teď už jdeme pár hodin, jistě je již čas oběda.

"Za malou chvilku tam budeme, jen přejdeme tamten most," ukáže před sebe, "a pak kousek po schodech nahoru a jsme tam." Přikývnu a zhluboka se nadechnu příjemného, chladného vzduchu, jež je provoněn vůní podzimu a všech rostlin kolem nás. Je tu nádherně. Všechny ty barvy, jde z toho hlava kolem.

Po jemném zatahání, které Tomi věnuje mé natažené paži, se opět vydám za ním. Neustále se musím rozhlížet všude kolem, je tu tak krásně. Nemyslím na nic špatného, na nic negativního. Na tomhle místě jde myslet jen na to dobré, na ty šťastné věci. Na T'chi-moru, například. Každá jednotlivá myšlenka je věnována jemu. Jeho krásnému úsměvu, šťastným očím, laskavosti a dobrotě, se kterou se ke mně chová.
Poposkočím si o pár krůčků napřed a nebojácně obejmu jeho tělo. Již dávno se nebojím toho, že bych mohl být potrestán; Tomi mne nikdy nepotrestá. Naopak, i on mne objal a s láskyplným úsměvem na rtech mne políbil do vlasů.


"Snad nebude pršet," zašeptá T'chi-mora po chvíli, když nás od našeho cíle dělí jen ony schody, jež se před námi tyčí. "Po nebi se honí mnoho tmavých mraků," dodá se zamračeným čelem a povzdechne si. "Nestihli bychom se vrátit zpět," otočí se na mě.

"Jistě pršet nebude," ujistím jej a vtisknu jemný polibek jeho tváři. Usměje se a, stále držíce mou ruku, se rozejde do schodů.
Když konečně dosáhneme jejich vrcholu, dech se mi zatají nad krásou místa, které se před námi rozevřelo. Krása přírody během cesty se nemůže vyrovnat tiše zurčícímu vodopádu, jenž je v údolí před námi. Barevnost stromů je kouzelná, čarovná. Je to, jako by se tady čas zastavil a vše zůstalo v bodě své největší krásy.

"Nádherné, že?" zašeptá T'chi-mora do mého ucha, a zezadu mne obejme. Bradu si položí na mé rameno a rty mi vtiskne teplý polibek na krk. Zachvěji se.

"Ano," vydechnu a položím si ruce přes ty jeho. Je tu opravdu nádherně.
----------------------

Tom

Sedíme na nízké dřevěné lavičce, Kôji spokojeně ujídá svou porci oběda a jeho oči šťastně bloudí všude kolem. Jsem rád, že jsem mu udělal radost. Zaslouží si být šťastný, zaslouží si vidět všechny krásy, které mu jen mohu ukázat.
S lehkým úsměvem odhrnu pár černých pramínků z jeho tváře, a on mi na oplátku věnuje něžný úsměv. Vrátím mu jej a sám pomalu ujídám svůj oběd. Jsme na místě možná hodinu, možná déle, těžko se to soudí, když je nebe potažené tmavými mraky, přes které nepronikne ani jediný paprsek slunce.
"Až se najíme, trochu se podíváme kolem a raději bychom měli jít, shǎo Kôji."

Smutně se na mne otočí. "Už?"

Pohladím jej po tváři. "Už. Ty mraky nevypadají moc vlídně a nerad bych, abychom cestou zmokli. Onemocněl bys mi, maličký."
"Jistě ne," zamračí se a roztomile našpulí rty. "Rád bych tu strávil více času," vyřkne svou tichou prosbu a já bych mu nejraději vyhověl. S povzdechem se rozhlédnu kolem, až mi zrak padne na malý domeček, ve kterém jsme si jako děti za letních dnů hrávali. Je starý, střecha již možná děravá, ale před deštěm by to mohl být dostatečný úkryt. Vzpomínám si, že jsme tam párkrát s vychovateli strávili i noc, jistě to zvládneme i teď, s Kôjim.

"Dobře, maličký, zůstaneme," přikývnu nakonec souhlasně a odměnou je mi sladký polibek a šťastný smích. Za tuhle radost stojí i noc strávená v chladu.
Chvíli jej ještě sleduji, jak ujídá hůlkami svou porci rýže. Je možné, aby vypadal tak překrásně i při jídle? Zavrtím se smíchem hlavou, než na mne upře svá veliká hnědá očka a párkrát na mne zamrká, přičemž se mu roztomile zatřepotají řasy. Vnímám každý sebemenší detail jeho těla. Zrudne, rozhlédne se kolem sebe a začne si drobnou ručkou otírat rty a tváře, jako by měl strach, že mu na oněch místech ulpělo pár zrnek rýže.
Odložím již prázdnou mističku vedle sebe, a pomalu se k němu přišoupnu po lavičce. Rozpačitě se mi zahledí do očí, než si rozechvělou dlaní dá vlasy za ucho a sklopí pohled k zemi. Proč se to nedokáže odnaučit? Dělá to stále, jako by mi pořád musel vzdávat úctu. Ale je mým… čím je vlastně? Neřekli jsme si, zdali jsme pár… pár… zní to tak krásně v mé mysli. Ale je to správné? Dva muži, není to něco špatného? Ale mít někoho, kdo je po mém boku, kdo mě miluje, kdo beze mne nechce být, to je nádherná představa.
Proč jsme vlastně spolu o ničem z toho nemluvili? Snad ze strachu?
Natisknu se stehnem k tomu jeho, než uchopím mezi prsty dvě hůlky, vezmu i hliněnou misku.
"Dovol mi tě nakrmit, hm?" prosebně na něj upřu oči. Znovu plaše sklopí pohled. Ruměnec opět zahalí jeho překrásné tváře a já naberu mezi hůlky další trošku rýže, přisunu ji k jeho měkkým rtům. Sleduji, jak se pootevírají, jak povystrkuje jazyk. Dech se mi na pár sekund zadrhne, zkrátí. Tělo se mi chvěje, hrudník se mi prudce zdvíhá spolu s rychlostí bijícího srdce. Přivře víčka a ještě víc pootevře své nádherné rty. Konečně se rozhýbu i já, a vložím mezi ty dva měkké polštářky to, na co on čeká, i přestože jsem se přemáhal, abych jej namísto toho nezačal líbat. Abych si znovu neukradl pár polibků.
Ještě několikrát, s velkým sebezapřením a ovládáním, zopakuji to samé. 'Co se to s tebou, T'chi-mori, děje? Neovládáš se tak, jak bys měl.' Motá se mi hlava při pohledu na toho malého, jenž se neustále chvěje, jenž vypadá, jako by potřeboval chránit každou sekundu svého života. Jako by potřeboval, aby byl střežen každý jeho nádech, výdech.
"D-děkuji, Tomi," špitne tence, až mi naskočí znovu ty známé pupínky husí kůže. Zadívá si mi do očí těmi svými. Kdybych nevěděl, kým je, jistě bych si myslel, že je nějaký čaroděj, neboť mne omamuje každou chvílí více a více.
Svá víčka semknu pevně k sobě, když ucítím drobný polibek plný lásky, něhy a vděku na své tváři.
"Půjdeme se ještě projít?" zatleská dlaněmi o sebe. Několikrát na mne zamrká, než vyskočí z lavičky a rozeběhne se v rámci svých možností díky svým dřevěným sandálkům kupředu. Miluji na něm tu stále ještě dětskou nevinnost, jež se snoubí s dospělostí pro jeho věk výjimečnou.
"Kôji!" vykřiknu hned, nechám hůlky hůlkami, mističky mističkami a rozeběhnu se okamžitě za ním. Chichotání se rozléhá všude kolem mne, jeho šťastný výraz a jiskřičky v očích jsou tím nejkrásnějším, co můžu sledovat. Včetně jeho samotného. Jen si přeji, aby to tak zůstalo na věky věků. Aby nikdy nevyhasly a byly tam kdykoli, kdy se do jeho očí znovu podívám.
Z mého znovu zasnění se mě probudí až prudká ledová kapka, jenž přistane na mém líci. Vylekaně zdvihnu pohled k nebi. Mračna jsou přesně nad námi, černá téměř, ale jen téměř, jako Kôjiho vlasy.
"Začíná déšť!" křikneme na sebe ve stejnou chvíli, než se oba zasmějeme. Rychle ke mně přiběhne, chytí mne jednou dlaní kolem pasu.
"Pojď, schováme se!" zašeptám mu do vlasů, když se natiskne svým tělem na to mé, a v tu samou chvíli začne nebe plakat.
Proč, když my dva jsme tak šťastní?

* wú qīn ("můj milý") - čti "vú žín"
** shǎo ("malý") - čti "š-o"

autor: Deni & Sajü
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama