Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

The Forbidden City 14.

9. ledna 2011 v 16:48 |  The Forbidden City/Deni a Sajü
tfc


Tom

"Kôji?"

Šustění, jež vydávaly přikrývky, které mi maličký natřepával, ustalo. Nepatrně ke mně natočil hlavu, a přes rameno přikývnul na znamení, že mne slyší. Pousmál jsem se.

"Chtěl bys slyšet novinky ze svého domova?" zeptal jsem se a opět se na malou chvíli zahleděl do papírů, jež se přede mnou kupily na podlaze. Nemám tak rád úkoly, které nám všem dává císařský učitel; už nejsem dítě, abych se musel učit, ale císař stále opakuje, že opakování je matkou moudrosti, a tak se nevyhnu drobným úkolům, které nám jsou zadávány.

Ozvou se tiché krůčky, které zastanou těsně vedle mě. Když opět zvednu pohled, můj maličký klečí přede mnou, v očích dychtivý výraz.

"Víte- víš něco o mé rodině?" Přikývnu, ale než se dostanu ke slovu, zaplaví mne spoustou otázek. "Jak se má malá Yu, vzali ji do školy pro Gejši? A slečna Sayuri, je už Gejšou, nebo jen stále učenkou? A má matka? Jak se daří mé matce?"

Zasměji se a jemně stisknu jeho dlaň. "Pššt, Kôji. Vše ti povím." Horlivě přikývne a pohodlně se usadí na tvrdou zem vedle mě. Mám nutkání jej obejmout, ale po událostech z dnešního odpoledne si nejsem tak jistý, zda-li smím.

----------------------

"Smím tě políbit? Wú shǎo Kôji," zašeptá mladík s vlasy zvláštně spletenými, a pohledem se upírá do tmavě hnědých duhovek před sebou. Jeho společník je lehce vyplašený, spojení jejich rtů však odolat nedokáže. Jen jednou jedinkrát navzájem ochutnali sladkost toho druhého, i to však stačilo, aby v životě netoužili už po ničem jiném.
Jejich rty se opět spojily v něžném, sotva patrném polibku. Jen se o sebe otíraly, poznávaly se.
Chlapec s bledou tváří přidušeně vydechnul, a to byl signál pro Toma, který špičkou svého jazyka pronikl za hradbu růžových rtů. Něžně vybízel svůj protějšek ke spolupráci, štíhlé prsty proplétal do jeho vlasů a tiskl si drobné tělo do své náruče. Kdyby mohl, zůstal by v tomto sousoší po zbytek svého života. Jen smět laskat dva růžové, sladké polštářky, smět cítit jeho jemnou chuť.
"Co mi to děláte, můj pane," vydechl malý Kôji, když se jejich rty opět rozdělily, a plaše klopil pohled k zemi.
"A co to děláš ty mě, wú chì*?" zašeptal císařův osvojený syn proti Kôjiho rtům, plně pohlcen silou okamžiku.
Ani jeden z nich neslyšel kroky, jež byly tlumeny spadaným listím a měkkostí trávy. Jejich oči si patřily navzájem, tepla jejich těl se proplétala a jejich dech se v jemných obláčcích páry snoubil kolem nich. Nic nemohlo narušit křehkost tohoto momentu.

Nebo ano?

"Můj pane, T'chi-mori?"

Tom se prudce odtrhl od chlapce před sebou a zamrkal do přítmí, jež se kolem nich sneslo po dobu, kdy byli oba chlapci ztraceni ve svém vlastním, krásném světě.

"Yao Ming," vydechl Tom a v mžiku stál na nohou. "Děje se něco?"
Postarší žena si prohlédla chlapce, jenž ještě stále seděl na lavičce, a nepřítomně koukal do prostoru před sebou. Nepatrně zavrtěla hlavou a vrátila svůj pohled zpět ke svému pánovi.

"Můj pane. V paláci vás všichni hledají."

Tom přikývnul a přes rameno se krátce podíval na Kôji. "Děkuji, Yao Ming, hned se vrátím. Můžeš jít," dodal, když žena stále stála na místě. Po krátkém zaváhání poslušně přikývla, a s pohledem stále upřeným na malém sluhovi, pomalu dvojici v tichosti opět opustila.

"Jsi v pořádku, Kôji?"
Oslovený chlapec jen přikývnul a opět si nazul své sandálky. "Měli bychom se vrátit, můj pane."

"Kôji-"

Mladík prudce zavrtěl hlavou a rozešel se zpět k cestičce, kterou sem přišli.
Tom si jen povzdechnul a mlčky jej následoval.

----------------------

"Pověz mi o mé rodině, můj pane."

Mé hrdlo se nepříjemně stáhlo. Opět už jsem pro něj jen pán, už nejsem přítel, jímž jsem pro něj byl ještě dnes ráno.

"Malá Yu byla přijata do školy. Podle všeho je tam velmi šťastná, a je šikovná ve hře na erhu**," usměji se na něj, když vidím radost v jeho očích. "A také jí jde tanec," dodám tiše.

"Ano, ten jí šel vždy," pousměje se Kôji. "A má matka? Jak se daří matce?"

Povzdechnu si. Nejsem si jist, zda by chtěl slyšet informace, které mám. "Tvá sestřička se po tobě neustále ptá. Nezapomněla na tebe."

"Vyhýbáš se mé odpovědi. Stalo se snad matce něco?"

"Je vážně nemocná, můj malý Kôji. Lékaři jí nemohou pomoci."

Nepřítomně hledí do prázdna před sebou. "Musím ji vidět."

"To nejde," zavrtím hlavou, "nemůžeš opustit území města, Kôji. Je mi to líto," zašeptám, a přes veškeré obavy, které zaplavují mou mysl, si přivinu jeho tělo do náruče. "Je mi to líto, maličký," šeptám do jeho vlasů a pevným stiskem se snažím tlumit vzlyky, jež otřásají jeho tělem.
"Je- je to má matka."

"Já vím, Kôji, ale-"

"Nejmenuji se Kôji."

Zmateně zamrkám. "Co jsi říkal?"

"Mé jméno není Kôji. Nebo je, ale… odmalička mi rodiče, i má malá Yu, říkali Bill."

"Bill," zopakuji po pár vteřinách ticha a zadívám se mu do obličeje. Slzy, jež stékají po jeho tvářích, na mne působí jako tisíce malých jehliček, které se mi zabodávají do srdce. Můj maličký nesmí plakat.
Palcem jemně setřu pár slz a rty přitisknu ke koutku jeho rtů. Jemně s nimi pohybuji proti jeho tváři, slíbávám kapky jeho utrpení.
"Maminka vždy říkala, že mé jméno mám po dědečkovi, jenž pocházel z Evropy," šeptá tiše a choulí své bezbranné tělo proti mému. "Vždy jsem měl své jméno rád," vzlykne a jeho prsty silně stisknou látku mého nočního úboru.
Přivinu jej k sobě ještě pevněji, a když mi zaboří tvář mezi rameno a krk, zhluboka se nadechnu jemné vůně jeho vlasů.
"Je to krásné jméno, můj Kôji."

Jen přikývne a nechává své slzy němě smáčet mou kůži. Ani jeden z nás se nehýbe, jen jeho drobné tělo se otřásá tichými vzlyky a chladem, jenž stoupá od okna.
Aniž bych jej na chvilku pustil ze svého objetí, pomalu se postavím na nohy a jeho tělo vezmu do náruče. Je tak lehounký! Pár kroky s ním přejdu ke své posteli, kde jej uložím mezi teplé přikrývky.
"Tomi?" zašeptá zmateně. Jeho velké oči se vystrašeně vpíjejí do těch mých. Nepatrně se pousměji a bříšky prstů jej pohladím po tváři.

"Dnes budeš spát tady, můj malý."

"Ale…"

Zavrtím hlavou a ukazováčkem, přiloženým proti jeho rtům, jej utiším. "Nic nenamítej. Leda bys nechtěl zůstat dnes se mnou?" vyslovím tiše svou otázku a tentokrát jsem to já, kdo klopí plaše pohled k zemi. Bojím se jeho odpovědi. Můj maličký je mi jednou velkou záhadou, nevyznám se v něm, nevím, co chce.

Jeho prsty se zlehka dotknou mé dlaně, načež mne jemně zatahají a propletou se s mými prsty.
Zvednu k němu pohled; jeho tvář zdobí vlhké cestičky po slzách a jemný úsměv. Usměji se zpět a lehnu si vedle něj. Obě naše těla bezpečně překryji a přitisknu si jeho drobné, proti tomu svému.
"Spi sladce, můj malý Kôji, můj Bille."

Jeho dech mně zašimrá na krku, když se náhle zasměje.
"Copak?" zeptám se také se smíchem na pokraji, a odhrnu mu vlasy z čela.

"Jsem tvůj," zašeptá a do jeho očí se pomaličku vracejí jiskřičky, které na nich tak miluji. Zasměji se a věnuji mu lehké políbení na špičku nosu.
"Jen můj."

Jeho hlava jako by pasovala přesně na mé rameno. Jeho tělo jako by bylo stvořeno tak, aby zapadalo do mého náručí. Jako bychom byly dva dílky ze hry Mahjong, které k sobě odjakživa patřily, celý život se hledaly a teprve nyní mohou poklidně spočinout jeden vedle druhého.

Nevím, co se mnou tenhle maličký udělal, ale jistě změnil můj život. Dal mi nový smysl bytí.

Opět jsem si přivinul jeho tělo těsněji k tomu svému, a nadechnul se té nejsladší vůně ze všech. Dnes bude můj spánek poklidný, střežený jeho hřejivou náručí.

----------------------

"T'chi-mori! Řekni mi, kde se nachází tvá mysl, chlapče!"

Polekaně sebou cuknu, když je mé snění o mém maličkém narušeno přísným hlasem.

"Můj pane," skloním automaticky hlavu před císařem, "omlouvám se, zamyslel jsem se."

"Ano, T'chi-moro, toho jsme si všichni všimli," odvětí mi a s mírným úsměvem se rozhlédne kolem. Všichni, jež s námi sedí u stolu, se na mně zadívají a na rtech jim hraje pobavený úsměv. "Bylo to, čím se tvá mysl zabývala, krásné, T'chi-moro?"

Zmateně na něj zamrkám. "Můj pane?"

Jung-le se zvučně rozesměje, a s ním i nejmladší děti u stolu.
"Měl jsi tak líbezný výraz," šťouchne do mne Mei Ying a potutelně se na mně usmívá.
Cítím, jak mi rudnou tváře studem, že jsem byl přichycen. Nemohu však za to, že má mysl co vteřinku odbíhá k černovlasému chlapci, jehož teplo ještě stále cítím proti svému tělu. Dnešní noc byla tou nejkrásnější ze všech, které jsem v paláci zažil. Kôjiho lehký dech mne provázel celým spánkem, a byl pro mne hudbou ze všech nejmilejší.
"Omlouvám se." Opět jen pokorně sklopím hlavu a začnu se věnovat svému obědu. Kolem stolu ještě chvíli panuje veselá atmosféra, která je narušena příchodem císařova osobního rádce. Nemohu zabránit svým očím, aby stále neputovaly k jejich vážným tvářím, když něco v rychlosti a šeptem řeší.
Něco se stalo. Něco špatného se stalo.
"Omluvte mne!" V mžiku je císař pryč z místnosti, a nikdo nic nechápe.
----------------------

Akorát jsem se chystal na odpolední procházku po zahradách, když se dveře mého pokoje odsunuly. Když jsem k nim zvedl pohled, stál mezi nimi Shan Sa, císařův rádce.
"Můj pane," pokloní se krátce s rukama spojenýma před hrudí. "Jeho Výsost, císař Jung-le si vás žádá vidět."

Udiveně zamrkám. Má to snad něco společného s tím, co se stalo při obědě?

Jen přikývnu a mlčky jej následuji do císařovy osobní knihovny, kde vždy přijímá soukromé návštěvy. Před mohutnými dveřmi mě Shan Sa opustí se slovy, že jeho zde již není potřeba. Jen se za ním, s hrdlem staženým úzkostí, ještě chviličku dívám, ale nakonec popojdu pár kroků a tiše proklouznu za závěs, který mne propustí do tajné chodby, vedoucí přímo k císaři.

"T'chi-moro," pozdraví mně hned, jakmile mne spatří. "Usaď se, musíme si promluvit."

Nasucho polknu a dojdu až před něj, kde ukleknu na malý polštářek. Jeho tvář není vůbec přívětivá a úsměv, který měl ještě před pár hodinami, jako by ani nikdy neexistoval.

Co mne čeká?

* wú chì ("má lásko")
** erhu (čínské dvoustrunné housle)

autor: Deni & Sajü
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama