Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

The Forbidden City 13.

9. ledna 2011 v 16:48 |  The Forbidden City/Deni a Sajü
tfc


Tom
Tlukot mého srdce je stále silnější a silnější. Myšlenky na všechno to špatné, jako by se na pár minut vytratily do neznáma. Sleduji jeho růžové rty, jež má mírně rozevřené. Přivřu na pár sekund víčka, nevnímaje téměř svět okolo sebe. Jen nás dva. Mě a Kôjiho. Rozechvělými prsty dám pár černých pramínků vlasů za jeho ucho, prsty nechám na jeho jemné tváři, po které znovu přejedu bříšky prstů. Ubírají se jeho myšlenky stejným směrem jako ty mé?
Pomalu, abych jej nevyplašil ještě víc, než je vyplašený nyní, skloním se k němu, prsty pohladím znovu jeho tvář, která má odstín růžové. S přivřenými víčky se otřu na poprvé nosem o ten jeho. Tiše oba vydechneme. Cítím, jak se chvěje. Dlaní se opírá o můj hrudník, hlavu mírně zakloněnou.
Pootevřu víčka, abych si mohl prohlédnout jeho výraz, o kterém není pochyb, že je dokonalý. Nepletu se. Přivírá slabě víčka, rty mírně špulí. Víčka znovu semknu pevně k sobě, když stiskne v prstech lehkou látku mého župánku a zakloní hlavu více dozadu. Neváhám ani sekundu. Myšlenky na sladkost jeho rtů jsou čím dál tím silnější.
Otřu se něžně rty o ty jeho, lehce pootevřené. Tiše vydechne, bříšky prstů mne pohladí po hrudníku a zastaví se na místě, kde mi silně tluče srdce. Určitě je slyšet všude kolem nás, jen má mysl jej nevnímá, neboť se soustředím na chuť těch nádherných rtů.
Neváhám ani vteřinu a lehce je rozevřu špičkou svého jazyka. Opět tiše vydechne, tulíc se k mému tělu více než před chvíli. Co to se mnou dělá?

Břicho se mi nepříjemně stahuje, po celém těle cítím pot a husí kůži. Napodobí mne, a svým jazykem polaská mé rty, dokud o sebe jazyky něžně nenarazíme. Zatemní se mi na pár chvil mysl, když nezkušeně ustoupí a nechá mne, abych pronikl mezi jeho měkké polštářky. Narazím opětovně do jeho jazyku, který s ním mrštně propletu.
Hrudník se mi prudce zdvihá.
Vklouznu prsty do změti černých vlasů, zakloním Kôjimu hlavu více dozadu, abych si ulehčil přístup. Jazyky do sebe narážejí, jako by spolu hrály souboj o to, kdo bude lepší.
Náš polibek přeruší až Kôji, jenž se ode mne prudce odtáhne. Tváře mu na pohled i na dotek hoří. Stalo se snad něco špatného? Netoužil po tom?
Sleduji jeho štíhlé tělo, jak se stěží zvedá z mé postele, jak plaše klopí pohled, než se přede mnou znovu uctivě ukloní. I přesto, že jsem mu to již několikrát zakázal, dělá to stále.
"Můj pa- Tome, měli bychom jít spát. Je již po-pozdě a brzy ráno musíš cvičit," rozpačitě se těkavým pohledem rozhlédne kolem sebe, přejde k malému stolku vedle mé postele, na němž plápolá několik svící, které jediným výdechem sfoukne. Zadívá se mi do očí. Obklopuje nás jen tma, přesto můj pohled patří jen a jen tomu jeho.
"Krásné sny, Kôji," sám pro sebe vykouzlím úsměv na své tváři.
"Krásné sny, Tomi," zachraptí s jistou dávkou nejistoty. Sleduji stín postavy, cupitající ke dveřím, než se za ním opět zasunou. Mou tvář na okamžik opustí úsměv, a já se zachumlám více pod peřinu. Palce na nohou přitisknu k ohřívači, který mi připravil můj milý Kôji ještě před koupelí.
Znovu se na mé tváři vykouzlí drobný úsměv. Prsty přitisknu na své rty. Ještě stále na nich cítím tu překrásnou, sladkou chuť těch jeho.
Krásné sny, malý Kôji!


Bill

Zády se opřu o chladné dřevo vedle dveří od ložnice mého pána. Kolena se mi chvějí, tváře hoří, jako bych právě vyšel ze samotného ohně. Srdce nechce přestat silně bít a dech se mi zkracuje.
Opravdu mne políbil? Skutečně se to stalo? Nebyl to jen sen? Výplod mé fantazie?
Cupitajícími krůčky dojdu o kousek dál, ke dveřím vedle T'chi-morova pokoje. Rozhlédnu se naposledy po dlouhé chodbě s několika takovými dveřmi, než vklouznu dovnitř svého pokoje. Po tmě se doklopýtám až ke svému lůžku, stáhnu ze sebe bílé kimono, jež úhledně složené odložím na křeslo vedle své postele, do níž ulehnu téměř okamžitě.
Přikrývku si přitisknu těsně k tělu, bříšky prstů přejedu po svých rtech, na nichž stále cítím jeho chuť. Skutečně byly tak sladké, jaké jsem si je představoval. Chtěl to skutečně udělat, nebo to byl jen zmatek ze vzpomínek, které mi vyprávěl?
Zpod přivřených víček se vykoulí jedna drobná slza, která dopadne na mou dlaň.

----------------------

Nakrčím nos, když pod ním ucítím šimrání. Tiše zamručím. Co se to děje?
Mírně se oženu rukou kolem sebe, znovu nakrčím nos, když opět ucítím ono šimrání. Hned na to se lechtání přesune přes mé rty až na bradu. Nadechnu se více vůně, jež vychází z toho čehosi. Růže? Ale co by dělaly růže… znovu se oženu kolem sebe. Tichý smích mne přinutí rozevřít slepená víčka. Vyděšeně vyjeknu, jakmile spatřím tak známou tvář naproti té své.
"Tomi?" zašeptám. Můj hlas je stále ochraptělý, zmatený. Co tu dělá? Zaspal jsem snad? Okamžitě se usadím na posteli. "Co tu děláš?" zašeptám, snad jako bych se bál, abych neprozradil něco, co musí zůstat jen mezi námi. Znovu se tiše zasměje, zadívá se mi do očí a pohladí mne růží, divokou růží ze zahrad, po tváři.
"Nelekej se mne, Kôji," zadívá se mi do očí. Kolem čela má ovázaný svůj šátek na Kung Fu. Výraz v jeho obličeji nasvědčuje tomu, že před pár minutami sám teprve vstal. "Dnes mám příliš brzy trénink a nechtěl jsem, abys kvůli mně musel jít připravovat snídani," položí světle růžovou růži vedle mně na polštář, dlaněmi pohladí mou tvář. Blaženě přivírám víčka pod tím příjemným dotekem, než se tváří zapřu více do jeho dlaně.


"Tomi, proč jsi mi neřekl již večer, abych vstal dříve? Stihl bych ti snad ještě připravit čaj," jsem odhodlán stáhnout ze sebe přikrývku a jít za svou prací, ale on mne zastaví. Přísně se mi zadívá znovu do očí. Pohled, který mi věnoval, změkne. Cítím své tváře hořet, jakmile se nakloní ke mně a semknutými rty věnuje mému čelu políbení.
"Spi, milý Kôji, odpočívej. Až budeš připravený vstát, vstaň. Přijď za mnou, budu na tebe čekat," zašeptá něžně do mých vlasů, kam znovu vtiskne drobné políbení. Chci namítat, jenže mé počínání přeruší svým odchodem.
Ještě pár dlouhých minut hledím na dveře, které zaklaply za mým T'chi-morou. Zahledím se na růži, kterou mne probudil. Znovu mé tváře zrudnou, v okamžiku, kdy nasaji její vůni. Voní přesně tak jako všechna jeho kimona, jako všechno ložní prádlo v tom nejkrásnějším pokoji paláce.
Nechám své tělo znovu spadnout do příjemně měkké postele, k růži znovu beze studu přičichnu, než má víčka opět pokojně klesnou.


Tom

Zadívám se z okna, přes roztažené tenké závěsy, na nádvoří, kam dopadají paprsky slunce, které dnes prozařují chladný den. Přejedu prsty přes látku, a usměji se, když se těsně za mými zády ozve šeptáním mé čínské jméno.


"Ano, Kôji?" natočím se čelem k němu, abych se mohl zadívat do jeho hnědých, krásných očí. Celý den ke mně plaše vzhlíží, nepatrnými úsměvy mě obdarovává již od rána a kdykoli má možnost, jeho tváře mají nádech červené.
Vlasy mu spadají do tváře, jakmile se předkloní, a zahalují tak jeho přirozeně krásnou tvář.

"Přál jste si mne zavolat?" uctivě se přede mnou znovu pokloní. Zavrtím hlavou. Je tak nepoučitelný.
Jediným pohybem ruky jej vyzvu k tomu, aby se narovnal. Učiní tak, však pohledem stále zkoumá zem, na které stojíme. Špičkou jazyka navlhčí své růžové polštářky. Na okamžik se mi zatají dech při tom pohledu a při vzpomínce na včerejší polibek. Netrval příliš dlouho, přesto je schován v mé mysli. Myslím na něj nepřetržitě celý den.
"Přál bych si jít s tebou na procházku do Zhongshan," na jeho překvapený výraz nijak nereaguji. Vytáhnu jeden z papyrů, který smotám do malé, úzké ruličky, a schovám jej do rukávu u svého kimona; jak by se mi teď hodily volné kalhoty s velkou kapsou.
Stále na mě s překvapením hledí. Musím se pousmát jeho plachému, nechápavému výrazu.
"Přál sis přeci, abych tě naučil někdy svému jazyku, vzpomínáš?" zastavím se kousek ode dveří. Své nezvykle velké oči na mě vykulí snad ještě víc.
Přejde drobnými krůčky ke mně, zadívá se mi do očí. Natáhnu ruku, mezi prsty uchopím drobnou červenou stužku, jež svazuje jeho vlasy na vršku hlavu v malém drdůlku. Mírně zatřepe hlavou, a vlasy mu volně splynou kolem tváře. Vypadá překrásně. Nevnímám pupínky, které mi znovu vyrašily na předloktí, vlastně téměř všude. Popadnu jej za drobnou, ledovou ručku.
"Pojď," spiklenecky na něj mrknu, když se přesvědčím o tom, že před mým pokojem nikdo není. Dnes mám pocit, jako by mne někdo celý den sledoval. Dokonce jsem ho měl i při cvičení Kung Fu, a byl jsem nesvůj. Také to bylo znát na mém výkonu.



Rozhlédnu se okolo sebe.
Všude je tak příjemný klid. Zavedl jsem jej sem na místo, kde jsme se poprvé střetli. I přesto, že nebe je šeré, téměř až černé a nám nezbývá než čekat, kdy dopadnou na cestičky první dešťové kapky, je to tu překrásné.

"Usaď se, malý Kôji," pobídnu jej, když nedočkavě přejíždí prsty po lemu rukávu u svého kimona. Nevadí, že květy téměř odcházejí k zimnímu spánku, že opadává listí. Ptáci zde stále zpívají svou píseň a já se jimi nechávám uklidňovat. Už jako malý jsem utíkal před zlými chmurami, které nade mnou převzaly jednou za čas moc, sem. Na tohle místo. Snad proto, jak je to tu klidné? Najednou neexistuje žádné trápení.

"Pověz, Tomi, proč zrovna dnes?" přitáhne si kolena k bradě, když si z nohou sundá nepříjemně klapavé sandálky. Usměji se. Promne si několikrát špičky palců. Nevím ani, proč to dělám, jen něžně odsunu jeho drobnou ručku z jeho nohou, přitáhnu si jednu z nich do klína a s pohledem připoutaným na něj, promnu několikrát zmožené palce. "Ne, můj pane, nechci, a-abyste takové věci dělal. Nesmíte takové věci dělat," zavrtí zamítavě hlavou. Snažím se, abych se nezačal smát. Skutečně se rozčertil?

"Já jsem tvůj pán, můžu si přeci dělat, co si přeji, není-liž tak?" odstrčím pohotově znovu jeho ruku stranou. "Ich soll alles machen," Zasměji se jeho nechápavému výrazu, který mluví za vše. Nevinně se na něj uculím, když mu znovu promnu palce na nohou. "Ist es besser?" znovu na mě vykulí svá veliká očka. Slituji se nad ním, když vyměním levou nohu za tu pravou. Hluboce mu hledím do očí. Zmatek v nich přebíjí zvědavost.


"Tomi, co to znamená?" zakňourá tiše. Laní krk natáhne víc ke mně, jako by čekal, že mu to zašeptám, já však zavrtím hlavou.
"Přál by sis to vědět?" uculím se. Šikovně mu znovu promnu palce, než přesunu dlaň přes nárt na jeho kotník. Slabě se otřese, pootevře rty a pokývá hlavou. Znovu se k němu nakloním, rty suché a vyprahlé. Přestanu poslouchat zpěv ptáčků na korunách stromů. Dlaní mu znovu promnu kotník, přisune se blíž ke mně po dřevě, na kterém oba sedíme. Splašenost mého srdce znovu nemůžu zastavit.


"A-ano, přeji si vědět, co to znamená," špitne tiše. Vymaní svou nohu z mého sevření, schová si ji pod kimono a s rudými tvářemi si opře bradu o kolena, sledujíc mne. Bez zaváhání vyndám stočený papír. Vždy mne dokáže přivést do rozpaků. Líbí se mu mé doteky či nikoliv?
"Viděl jsi již někdy, Kôji, evropské písmo?" zdvihne obočí, zavrtí stydlivě hlavou a otře se s ní o látku kimona, jež halí jeho kolena.
Posunu se blíže k němu, rozložím papyr, na kterém jsou různá německá slova, která jsem si pro něj připravil. Vévodí tomu abeceda. V jednom sloupci jsou sepsané pozdravy a drobné věty jako odkud pochází, jak se jmenuje, jak je starý. I přesto, že jsem rodilý Němec, Evropan, žiji tu již tolik let a byl nezvyk psát opět ve svém rodném jazyce. Čínské znaky mi přeci jen více utkvěly v hlavě, když se s nimi učím psát od svých 8 let. 12 let je přeci jen dlouhá doba. Vědomosti svého jazyka si udržuji jen díky knihám a poznámkám, které mi zbyly po mém otci.
Zaškaredím se na své kostrbaté písmo a znovu se zadívám na Kôjiho.
"Je to zvláštní, nikdy jsem… nejspíš nikdy jsem takové písmo neviděl. Je jiné, než to naše," se zájmem přejede bříšky prstů po papíru, sjede až na jeho samý okraj a drobně se pousměje. "Budeš mne učit tvůj rodný jazyk?" neopomenu si všimnout malé jiskřičky radosti, jež zableskne v těch nejtmavějších čokoládových očích.


"Přál by sis to, Kôji?" zašeptám, pár drobných milimetrů od jeho vlasů, o které se něžně otřu nosem. Nadechnu se té rozkošné vůně. Přivřu oči, když mne udeří znovu a znovu, tolikrát, kolikrát se jí nadechnu. Zaplňuje celé mé nitro, nosem se mírně otřu o změť černých vlasů, ve tmě ještě černějších.
"Přál bych si s tebou dělat cokoliv, T'chi-moro," zachraptí.


Bill

"Přál bych si s tebou dělat cokoliv, T'chi-moro," zachraptím a zpod přivřených víček sleduji, jak blízko je mi jeho tvář. Kdybych se jen malinko snažil, mohl bych spočítat každou řasu, jež zdobí jeho nádherné oči.

Nepatrně mi vydechne za krk, což způsobí příjemné mrazení po celém mém těle, a s úsměvem na rtech se ode mne odtáhne.
"Ich soll alles machen," zamumlá znovu tím podivným jazykem, který mi zní jen jako jakési podivné syčení, a usměje se na mě. "To znamená - Smím dělat všechno."

Zamrkám; opravdu to syčení znamená toto?

"A 'Ist es besser?' znamená 'Je to lepší?'" usměje se opět a zatahá za konec mého kimona. Zmateně si jej prohlížím, ale jemné tahání neustává. "Polož si na mne nohy, Kôji, musí ti na ně být zima," zamračí se lehce a zatahá důrazněji. Ještě krátkou chviličku váhám, ale nakonec nechám své nohy jemně vklouznout na jeho klín, kde mi je překryje svým rukávem.

"Naučíš mě ještě něco?"

Zasměje se. "Ještě neumíš ani tyto dvě jednoduché větičky, milý Kôji." Pobavený úsměv zdobí jeho dokonale vykrojené rty a nutí mne k nim stále směrovat svůj pohled. "Co kdybychom začali s něčím lehčím? Co třeba … abeceda?"

"Abeceda?" zopakuji a nahnu se k němu ještě o kousek blíže, když ke mně natočí kousek papyru. Tak divné znaky jsem nikdy v životě neviděl. Jeden z nich vypadá jako špičatý domeček.
Jen přikývne a jeho prsty se otřou o mou dlaň. Zachvěji se a plaše se zadívám do jeho očí. "Tak jdeme na to, můj Kôji," usměje se a začne mi trpělivě vysvětlovat, co každý jeden znak, písmeno jak jsem se naučil, znamená.
----------------------

"Nesměj se mi, Tomi!" jemně jej prsty šťouchnu do ramene, ale i z mého hrdla se dere veselý smích.

"O-omlouvám se, Kôji," šeptá mezi smíchem a z očí mu vytékají slané kapky. "Ale byl jsi tak roztomilý!" dále se hlasitě směje a nutí mně tak smát se společně s ním. "Máš přirozený talent na německý jazyk!" směje se dál a jedna jeho paže se ovine kolem mého pasu. Čelem se zapře o mé rameno a jeho teplý dech mne zahřívá na krku.

Cítím se jako v ráji, je mi s ním tak krásně. Ještě nikdy v životě se ke mně nechoval nikdo tak jako můj T'chi-mora. Je tak hodný, tak milý a laskavý.
Jako by mé ruce jednaly o svém vlastním rozumu, i má paže se omotá kolem jeho štíhlého těla a přitulí mne tak k němu ještě více. Navzájem se zahříváme, jeho jemná vůně omamuje mé smysly, a kdybych v tomto okamžiku zemřel, zemřel bych šťastný.

Postupně se jeho smích utišil a T'chi-mora mne už jen jemně objímal. Kdyby to jen bylo možné, zůstal bych v sevření jeho paží do skonání světa.

"Měli bychom se vrátit, celý se třeseš. Musí ti být zima, Kôji."

Zavrtím hlavou; nechci se vrátit, nechci zpátky do paláce, kde už nebudeme existovat jen my dva.
"Nechci se vrátit, můj pane. Není mi zima."

Nepatrně se ode mne odtáhne. "Lžeš mi, milý Kôji. Tvůj nos je jako kousíček ledu," zasměje se a prsty jemně stiskne můj nos. Zasměji se s ním a tvář stočím do dlaně, jež mě něžně hladí. "I tam můžeme být spolu, maličký. Nikdo nás nebude rušit."

"Slibuješ?" zašeptám a vtisknu mu lehký polibek do dlaně. Co to se mnou jen dělá?
"Slibuji." Jemně mi dvěma prsty nadzvedne bradu tak, aby mi viděl do očí. Palcem mi přejíždí po rtech a jeho dech se ve vzduchu mísí v malých obláčcích páry s tím mým. Cítím tlukot svého srdce až v krku, jsem si jist, že i on jej může slyšet. Kdybych jen mohl, opět bych spojil své rty s těmi jeho.
Včerejší polibek, který mi něžně ukradnul, byl tak krásný, avšak zaskočil mě s ním. Nevěděl jsem, co mám dělat, jak mám reagovat. Bál jsem se následků.
"Smím tě políbit? Wú shǎo Kôji," zašeptá s pohledem nyní upřeným k mým rtům, jež se samy o vlastní vůli nepatrně pootevřou. Nemusím mu odpovídat, on si mou odpověď přečetl v mých očích.
Když se jeho rty opět spojí s těmi mými, je to, jako bych mohl létat.

* Wú shǎo Kôji ("Můj malý Kôji.")
autor: Deni & Sajü
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama