Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

The Forbidden City 6.

17. listopadu 2010 v 22:10 |  The Forbidden City/Deni a Sajü
autor: Deni & Sajü


Tom

Přejedu prsty po kamenném zdivu na jednom z pěti mostů, které vedou přes vodní příkop. Siao s ostatními běhá pár metrů přede mnou a radostně po sobě pohazují malé, barevné papírky, které si tajně nakradli z oslavného dne. Slunko je dnes zatažené za mraky, čímž se schovala i má dobrá nálada. Rozhodl jsem se, že se projdu po městě a děti se ke mně s prosíkem v očích přidaly. Nemohl jsem je odmítnout, a teď jsem stejně sám.
Má mysl je zcela zahlcená  otázkami, na něž nemohu najít odpovědi. Svitek jsem uschoval; i přesto, že si o Sasce nemyslím, že by se odvážila mi jej vzít, riskovat nebudu. A další z mých mnoha myšlenek se točí kolem toho maličkého v parku. Třásl se po celém těle, když jsem se dotkl jeho prstů. Dozajista je to nějaký chlapec z chudé rodiny, ale přesto byl tehdy v noci tak podivně okouzlující.  
Copak dělá? 

A jaké jsou jeho pocity z našeho setkání?  
Myslí snad na mne?

Zaposlouchám se do šelestu stromů, jež se kymácejí náporem stále silnějšího a silnějšího větru. Nebe je z minuty na minutu černější a černější, přesto ne tak černé jako jeho vlasy. Jeho vlasy byly tak tmavé, jako noc s leskem svitu měsíce. V jeho očích se zračily hvězdy, stejné jako bývají na nebi, a které ze svého lože pozoruji skrz okno, když nemohu zaspat.  
"Tomi?" osloví mě Siao zkratkou, jíž mne oslovoval můj otec, když ještě žil, a drobnými prstíky zatáhá za lem mého kimona a natáhne ke mně dlaně s malou květinou, která ještě před malou chviličkou zdobila její vlasy. Vytáhnu si ji do náručí, květinu jí zapletu zpět do vlasů a pošimrám ji na bříšku.

"Půjdeme už? Siao je zima!" zadrkotá zuby, aby mi dala najevo, že to skutečně myslí vážně. Zadívám se do jejích tmavě modrých, pronikavých očí. 
"Půjdeme," šeptnu tiše s úsměvem, pustím ji zpět na zem a nechám ji, aby běžela zpět za svou osadou.  
Úzkost, jež mě naplňuje, je stále silnější. V hlavě mě trýzní představy a myšlenky na to, co by bylo, kdyby můj otec tehdy v noci nezemřel.

Co by bylo se mnou?  
Kde bych byl a jak bych vlastně  žil?  
Nejsem nešťastný, vždyť v Zakázaném městě nešťastným nelze být. Ale něco, něco mi chybí.

Povzdechl jsem si a nechal děti, aby se kolem mne dál točily a zpívaly mi cestou zpět do paláce.'Vlastně šťastný jsem,' pomyslel jsem si s úsměvem a posadil si malého Changa za krk, jak to má rád, a ostatní děti se držely mých nohou. 'Ano, jsem šťastný.'



Bill

Prsty mé drahé  Yu si pohrávají s mými vlasy a já ji nechávám, aby v souboji s konečky mých vlasů pokračovala. Tvář mě i po několika hodinách, jež uběhly od incidentu s matkou, stále pálí, ale rány, které jsou vyryty uvnitř mě z onoho trestu, jsou pálivější.
Do očí se mi žene další příval slz. Nikdy matce neodmlouvám, nemohu, neboť trest za to by byl ještě bolestivější, přesto mě pálilo na jazyku tolik připomínek. Proč to nešla dát sama tomu, komu ten malý, hloupý svitek patřil? To já jsem čekal celý den na ozvěny gongů, to já se nemohl bavit uvnitř Zakázaného města společně s nimi. Teď přijde daň za to všechno.  
Pár slz se překlene přes hradbu mých řas, a samovolně steče po mé tváři, vpíjeje se do deky, stočené pod mou hlavou. Jak bych si přál být znovu v parku Zhongshan a sledovat T'chi-morovy plné rty, které mluvily jen na mě, kdy všechna slova byla určena jen pro mé uši.

Každou noc, která uběhla od oslavného dne, zdá se mi jen o něm. O tom, jak se dostávám do Zakázaného města a překonávám překážky, ale konec je vždy stejný. Když mne drží za ruce a hovoří ke mně, je to vždy jiný, cizí jazyk, kterému nemám šanci rozumět. Jak bych se měl dostat za svým snem do Zakázaného města? Za svým snem, poznat T'chi-morův příběh? Slyšet jeho slova a dívat se do jeho leskle hnědých očí? Unese má hlava myslet do oslav Nového roku na to, zdali odejde tak, jako v Oslavný den, nebo jej budu smět pozorovat jen z dálky?


"Bille?" zašeptá malá Yu náhle. Stočí se vedle mne do malého klubíčka a přitulí se blíž k mému hrudníku. "Ani ty sis nemohl jako malý hrát s dětmi pana císaře?" zašeptá, prsty pohladí mou dlaň, na které si začne kreslit a hrát si s mými dlouhými prsty. Rázně zavrtím hlavou.  
"Nesměl, Yu a ty mi musíš slíbit, že tento zákon nikdy neporušíš, ano?" přísně se jí zadívám do očí. Je ještě tak malá, tak bezbranná. Přál bych si, aby měla lepší život, bez starostí. Nedovedu si toho malého andílka představit jako Gejšu. Ale alespoň se nebude trápit. Sayuri je již téměř Gejšou a je tak šťastná… Můžu jen doufat a přát si, aby taková byla i malá Yu.  
"Ano, Bille! Slibuji!" dá si prstík na rty, jak je naším zvykem. O chviličku později jej vztyčí před mým obličejem, a já jí na něj vtisknu pusinku a pohladím ji po vláscích.  
T'chi-mori, tak krásně  to zní. Stejně tak krásně, jako on vypadá.
Znovu a znovu je v mé hlavě, až se začínám obávat toho, co se se mnou děje. Nesmím provést další hloupost, za kterou by mne matka, nebo kdokoliv jiný, mohl potrestat.  


Tom

"… a tak jsem se dostal až sem, do Pekingu," pokývám hlavou, plnou vzpomínek. Zadívám se na císaře, kterému na klíně poskakuje šťastná Siao a radostně tleská rukama, prosíc, abych vyprávěl ještě dál. Zavrtím hlavou, upiji ze svého šálku s čajem a olíznu si vlhké rty. Zdvihnu se ze země, kde jsem seděl na polštářích.  
"Vaše Výsosti, smím žádat o svolení odejít do svých komnat? Přál bych si chvíli odpočinku před trénováním," mírně se předkloním, a když odkývá rukou někam pryč, děkovně kývnu a rozejdu se rychlými kroky přes podchody a různá zákoutí paláce až ke svému pokoji.  
Zkontroluji malou truhličku, do které si schovávám své poklady, své nejcennější  úlovky z cest kolem světa, které jsem absolvoval s otcem, ke kterým tentokrát přibyl i malý svitek papyru. Jako křehký porcelán jej uchopím mezi prsty, maličko si s ním pohodím a nahlédnu jedním okem přes malý otvor na konci dovnitř, přesto nic nevidím. Ještě se necítím připravený a jistý tím, zda-li jej mohu rozevřít, a jestli jej vůbec otevřít chci. Možná bych ho skutečně měl předat Sasce či přímo jejímu bratrovi.  
S těžkým povzdechem jej vrátím zpět, truhličku pečlivě zacvaknu a schovám mezi své věci, které jsem si přivezl z rodného domova.

----------------

"Můj pane?" pokloní se mi k nohám Sasce. Jediným pokynutím ruky jí vyzvu k tomu, aby se znovu zvedla, a mírně převrátím oči v sloup. "Je čas," natáhne ke mně ruce s bílým kimonem. Naprosto jsem zapomněl na nějaký trénink, během té chvíle, kterou jsem strávil na lůžku obklopen polštáři a pokrývkou.  
"Jistě, zapomněl jsem," přiznám svou chybu, vyšplhám se na nohy, jak nejrychleji jsem schopný, stáhnu ze sebe kimono, které na chvíli můžu odložit a vyměnit jej za cvičební.  
"Můj P-pane?" uctivě se přede mnou znovu ukloní, přivře víčka a vydechne se spjatými dlaněmi nad hlavou. Počká, až jí pokynu, aby pokračovala "Smím být tak opovážlivá a ptát se, jestli už jste se rozhodl, co uděláte s oním svitkem?" téměř zasípá.  
Zavrtím hlavou, když na sebe natáhnu bílé volné kalhoty a k tomu nasadím bílý svršek, jež uprostřed pospínám drobnými sponami. "Odejdi, Sasce, až budu rozhodnutý, neměj strach, tvého bratra si zavolám!" odpovím až příliš tvrdě. Sasce se na mne se slzami v očích na pár sekund zahledí, než se sklopeným pohledem odcupitá pryč z mých komnat.

Je čas.  


"Tiane?" Pokývu hlavou a bosý dojdu až k němu. Stojí na našem obvyklém místě, u Taihe Men*. Mistr se do mě zabodne ostřížím pohledem, aby si zkontroloval, zda jsem na dnešní hodinu vybavený tak, jak mám být. Zkřížím okamžitě naučeně ruce na hrudníku a pohledem, sklopeným k zemi, sleduji špičky svých holých palců.  
"Správně T'chi-moro, dnes poprvé správně, bez slaměných bot!" zasměje se hrubým hlasem prošedivělý muž, načež mu úsměv téměř okamžitě zmizí z tváře, když se na něj po očku zadívám. Rychlými kroky se rozejde do středu nádvoří a já se rozeběhnu za ním. Už jako malý jsem toužil ovládat umění šaolinských mnichů. Ovládat umění Kung Fu. A pak, jednoho dne, mne zahlédl císař, když jsem tajně sledoval jeho nejstaršího syna Li Wanga** a nabídl mi, abych si to zkusil také.

Nemohl jsem odmítnout, a teď jsem rád, že mě Tian učí.



Bill

Hůlkami přehrábnu rýži, kterou mi matka položila na stůl, bez jediného slova popřání  dobré chuti, či jakéhokoli pohlazení či pohledu. Kdykoli mě vidí, ani se neodváží na mě podívat. To jsem udělal něco tak strašného?  
S nechutí odsunu mystičku s mým přiděleným obědem stranou, hlučně vstanu od nízkého stolku a se slzami v očích popadnu hadřík, který jsem položil vedle svíce, aby alespoň trochu vyschl. Odběhnu do ložnice patřící Li Xuejian, zasunu za sebou dveře a z lící setřu hřbetem ruky slané kapky.  
Přejdu do středu pokoje, kde kupky různých papyrů a svitků svou vahou prohýbají  dřevěnou desku stolu tak mocně, že snad každičkou chvilkou hrozí její prolomení. Svážu si naučeným pohybem vlasy do drdolu na temeni a pustím se do uklízení a třídění.


Spokojeně se uculím, když je téměř vše na svém místě. Už, už chci odejít, když dovnitř zavane pootevřeným oknem a dva listy z malé hromádky přistanou na zemi. S tichým povzdechem je uchopím, abych je vrátil zpět, co mě však zarazí, je papyr pokreslený… plánkem Zakázaného města.  
Překvapeně rozevřu rty dokořán a přejedu po jemném papyru bříšky prstů. Ale co tu dělá plán Zakázaného města?  
*Taihe Men ("Brána nejvyšší harmonie")
**Li Wang ("Švestkový  Král")
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AReaclerlife AReaclerlife | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 0:29 | Reagovat

This condition is very tied to the reproductive system and could have several causes such as a result of injury or abnormal blood circulation within the testicles.  Use these circumspectly however, since they may lower glucose levels, which can be an inadequate effect in men whose blood sugar are properly balanced.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama