Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

The Forbidden City 4.

17. listopadu 2010 v 22:08 |  The Forbidden City/Deni a Sajü
autor: Deni & Sajü





Bill

Se zatajeným dechem sleduji jeho oči. Tak jiné než ty moje. Neodvažuji si jej sjet pohledem, neodvažuji se ani pořádně nadechnout po ztraceném kyslíku. Ruce přitisknu víc ke svému hrudníku a na pár sekund přivřu víčka. Srdce mi bije jako splašené, hrudník se rychle zvedá. Co dělat? Jen podle očí jsem poznal, že je to on, ten ze zakázané rodiny!  
"Kdo jsi?" zamumlá, až by se jeden divil, jak plynule a pěkně hovoří našim jazykem. Maminka mi vyprávěla, jak se tu octl. Bylo spousty variant a každý věřil v jinou. Někdy nám takové věci z císařovy rodiny byly odepírané a my o nich mohli jen spekulovat, přikrášlovat a domýšlet si je.  
Na jeho otázku sklopím pohledem, lehce se předkloním, s pohledem sklopeným k zemi, abych mu vzdal úctu, jež k němu mám. Jemný smích mě vytrhne z mé soustředěnosti, zvednu pohled a zadívám se do jeho očí, než pomalu sjedu na jeho plné rty.  
"Postav se, nemusíš se mi tu přeci klanět," pobídne mě, prsty chytí mou bradu a nadzvedne mi tím obličej. Naše pohledy se propojí, vpíjejí se do sebe. Celé mé tělo se třese a cítím, že i víčka se chvějí. Opravdu se mě dotýká jeden z císařovy rodiny? Zmateně, plaše těkám po jeho obličeji a snažím se zklidnit svůj splašený dech. "Kdo jsi?" zopakuje svou otázku. Znovu mám tendenci se uklonit, když pustí mou bradu.  
"K-Kôji," odpovím tiše, stále klopíc pohled k zemi. Co když mě potrestá za to, že jsem vlastně odpověděl? Jeho plné rty znovu vykouzlí vábivý, pěkný úsměv. Nervózní svírání svalů v břiše pomalu ale jistě opadává, přesto třas mého těla zastavit nedokážu. Otočí se kolem dokola, přejde pomalými, klapavými kroky k nízké zídce, o kterou se opře dlaněmi, a párkrát se rozhlédne kolem sebe. Jako by načerpával energii právě z tohoto parku. Jako by potřeboval být chvíli svobodný.  
Dojdu až k němu, musím se zasmát, když si vzpomenu, jak tiše nadával na ty sandálky, v nichž mu nejspíš pořádně nejde chodit. Stoupnu si na dostatečnou vzdálenost od něj, abych jej snad nepohoršil.

Tom

Prohlédnu si jej. Jeho oči jsou temně hnědé, odráží se v nich třpyt měsíce a něčím mě lákají, abych se do nich neustále díval. Kdyby mi právě neřekl své jméno, a jeho rysy nebyly nepatrně mužské, nikdy bych nevěřil, že takhle jemné, kouzelné stvoření může být chlapec.

"Proč se nebavíte, p-pane?" vykoktá roztomile přiškrceným hlasem. Zavrtím hlavou, v dlaních sevřu dřevěný kraj, jenž je na kameni přichycen, a ledabyle pokrčím rameny.

"Nikdy se tam nebavím. Proč tam nejsi ty?" pozdvihnu pravé obočí, jak je mým oblíbeným zvykem. Siao mě tam již určitě hledá, aby si mohla postěžovat, nebo šla možná už do říše propletených snů.  
"Já jsem tam… ještě jsem tam vlastně ani nebyl," odpoví mi již docela klidným hlasem. Přesto je na něm značná nervozita znát, a já se tím docela bavím.  
"Ne? Proč? Nelíbí se ti tam snad? Dnes je to jediný den v roce, kdy můžeš být uvnitř Zakázaného města a ty jsi tam nebyl?" udiveně na něj hledím. Vypoulí na mě víc ta svá hnědá očka, jakoby se stáhne víc do ústraní a znovu pokorně sklopí zrak. Snad se bojí?
Znovu se usměji sám pro sebe, a udělám k němu pár kroků, ale zapomenu na ty zpropadené sandálky, ve kterých se mi zamotají nohy, a jen tak, tak se stihnu zachytit zábradlí, abych před ním nespadl jak dlouhý tak široký. Několikrát se zvučně rozchichotá, i když ví, že by neměl. Ale nedivím se, já sám bych svůj smích nedokázal udržet na uzdě ani před samotným císařem.  
"Jste v pořádku?" přiklekne ke mně, chytí mě opatrně v podpaží a pomůže mi postavit se opět rovně. Děkovně se mu málo pokloním, načež mě napodobí jako při bojovém pozdravu. Dnes, již potřetí, jsem se mému trénování a zlepšování se v Kung fu vyhnul, a to jen díky oslavnému dni.  
"Jsem, jen ty hloupé sandálky. Ty v nich chodíš normálně?" rozhodím rukama, a když si všimnu, jak v nich ladně propluje okolo mě, aby mi to ukázal, zavrtím hlavou. "Já tedy rozhodně ne, nesnáším jejich klapající zvuk!" předkloním se, abych své nohy nechal na pár minut odpočinout. Sundání sandál je ovšem nevhodné, takže od toho znovu opustím a nadechnu se čerstvého vzduchu.  
Když se zaposlouchám víc do ticha noci, můžu, leč mírně, naslouchat hudbě a radostným pokřikům, linoucím se z města. Noc je tak mladá, celá je před námi, a z představy, že bych se měl vrátit zpět a sedět bůhvíjak dlouho na jednom a tom samém místě, to mě neláká a není mi to ani po chuti. Potřebuji něco dělat. Kdybych byl dítě, dováděl bych s mými vrstevníky, hrál Mahjong a uždiboval císaři dobroty z talíře. Dnes mi nebylo pochuti ani saké, na které jsem se těšil od rána snad nejvíc.  
Bill

Připadám si hloupě. Stojím vedle císařova… syna a mezi námi vládne ticho. Zajímala by mě odpověď, jak se dostal k císařově rodině, proč tam zůstal a kde má vlastně on svého otce či matku.  
Otázky mě pálí  na jazyku, ale naučeně je schovám. Nehodí se vyptávat se na takové věci.
Posadím se zlehka na zem; nárty mi znovu natekly, palce na nohou mě opět tlačí. Jak je nepohodlné nosit sandálky? Nejraději doma chodím bosky, i přestože mě matka hubuje a nadává mi. Zachumlám se více do kimona, jež zahřívá mé tělo. Od vody proudí studenější vzduch a to mému tělu nedělá dobře. Rukou opět proklouznu do kapsy, strnu ovšem v pohybu.  
Papyrus.  
Gong.  
Matka.  
Služebnictvo.  
Zalapám opětovně po dechu, za dnešní noc již po několikáté. 

"Pane?" zašeptám tiše. "Smím-li mít k vám jednu otázku… odzněly už gongy?" nervózně stisknu dlaň v pěst, když se na mě s pozvednutým obočím zadívá. Plachost v mých očích musí být pro pána jasná, neboť se znovu utápím v jeho kaštanově hnědých duhovkách.


"Gongy odzněly již dávno, ještě dříve, než dočista slunko zmizelo za horizontem," odpoví mi. Překvapeně vydechne, když se vymrštím na nohy.  
Vytáhnu malý, drobný  svitek papyru a přejedu po něm třesoucími se prsty.  
"Co to máš, Kôji?" natáhne ke mně prsty, jimiž přejede po těch mých a dotkne se papyru.

"Svitek, byl jsem pověřen odevzdat jej někomu z vašeho služebnictva. P-proto jsem nemohl na slavnosti," odpovím rychle, se zadrhlým douškem vzduchu v krku ze dvou důvodů. A to z pánovy blízkosti a jeho doteku. Jako by mne snad ani netížil fakt, že služebnictvo ode mne žádný papyrus nedostalo.  
"Pokud chceš, předám to já, Kôji!" padne návrh do ticha tmy, na nějž přikývnu. "Necháme to jako tajemství, chceš?" mrkne na mě se smířlivým pohledem. Líbezně se na něj usměji. Přivádí mě do rozpaků. Můj tlak stoupá a krev mi bije ve spáncích. Kdy znovu, a jestli vůbec, budu mít šanci T'chi-mora vidět? Možná, že už nikdy. Možná, že je naposledy můj úsměv opětován tím jeho.  
Aniž bych si pořádně  uvědomoval, co to vlastně dělám, o pár kroků jsem se k němu přiblížil, a za stálého doteku jeho prstů, se před ním lehce poklonil.  
"Děkuji vám, pane."

Nedíval jsem se na něj, nedokázal jsem se přimět k tomu zvednout pohled a spojit své duhovky s těmi jeho. A přesto jsem zaslechl, jak letní vánek odnesl jeho lehký smích.

"Není zač, Kôji. Ale teď už bych měl raději jít. Není to zrovna moc slušené, když někdo odejde dříve nežli císař samotný."

Urputně jsem přikývl a postavil se, opět do uctivé vzdálenosti. "Děkuji mnohokrát, pane, za vaši laskavost. Nevím, co bych si jinak počal."  
V jeho očích se nádherně zajiskřilo, když se mu rty zvlnily do úsměvu. "Není zač," opět přikývl a lehkým, klopýtavým krokem mne obešel. "Dobrou noc, Kôji."

"Dobrou noc, pane," zašeptal jsem, avšak i tahle tichá slůvka odnesl letní vánek. Jen jsem se za ním díval, dokud mi jeho světle červené kimono nezahalila tma. Ještě hodnou chvilku jsem zadržoval dech, ale nakonec jsem prudce vydechnul obláčky páry a posadil se na kamennou zídku.  
Srdce mi bije jako splašené  a jediná má myšlenka se nesoustředí na nic jiného než na to, že jsem právě osobně poznal T'chi-mora. Byl tak jiný, tak odlišný od našich lidí. Jeho rysy byly tak jemné, rty tak plné a oči plné lesku. Jeho pleť vypadala ve tmě krásně opálená a… ach ty vlasy! Měl tak prapodivné, zvláštní vlasy.  
Aniž bych si to pořádně  uvědomil, s přihlouplým úsměvem jsem se postavil na nohy a nechal je, aby mne o vlastní vůli nesly zpět k mému domovu. Protentokrát budu usínat šťastný, mou mysl nebude obtěžkávat žádná špatná myšlenka na následující den, jenž bude pln úklidu a křiku od Sayuri.  
Dnes v noci budu mít krásné sny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama