Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

The Forbidden City 11.

18. listopadu 2010 v 20:31 |  The Forbidden City/Deni a Sajü
autor: Deni & Sajü

K tomuhle dílu bych jen chtěla říct, že jsme se dohadovaly se Sajü o tom, kolik vlastně klukům bude xD Já sama mám jistou úchylku na to, když je Tom mladší a Bill ten starší, Sajuš to má naopak xD Ale jelikož v téhle povídce se to přímo samo nabízelo, tak jsem ustoupila a Bill je tu ten mladší - to jen abyste měli přehled o tom, co předcházelo Billovu kompromisnímu věku xD
Příjemné  čtení!
Deni & Sajü



Tom

Když jsem se přidal k celé císařské rodině ke společné večeři, slunce již pomalu zapadalo za obzor. Kapky deště za oknem, jež bubnovaly o kamennou dlažbu venku, narušovaly jinak tichou atmosféru, která kolem stolku panovala. Neměl jsem nejmenší pomyšlení na jídlo; vonělo to úžasně jako každý večer, ale veškerá chuť někam zmizela. Neustále jsem musel myslet na to, jestli jsem udělal dobře, když jsem si nechal Kôjiho zavolat do paláce jako osobního sluhu.  
Je na to připravený? Je připravený  opustit svůj dosavadní život, svou rodinu jen kvůli mně? Je připravený na to, žít život v Zakázaném městě? Život, z něhož již není cesty ven? Proč jen jsem na něj nepomyslel dřív, co když ani do města nechce? Nebojí se třeba?  
Povzdechnul jsem si a opět se přehrábl v kupce rýže, jež mi byla přidělena.

"T'chi-mori, nechutná ti?" Hluboký císařův hlas protnul ticho, a jeho hlas rezonoval celou místností. Jen jsem zavrtěl hlavou a nabral si trochu rýže.

"Je to výborné, Výsosti, jen nemám hlad," odpověděl jsem popravdě, "omlouvám se," dodal jsem, a když mi pokynul, abych se na něj podíval, učinil jsem tak. S lehkým úsměvem, jenž u něj dnes převládal celý den, mne vybídnul k ostatním pochoutkám, jež zatěžkávaly stůl. Služka, jež stála hned vedle mne, mi přilila do šálku čerstvý, horký zelený čaj.

Poklidně jsme jedli, děti spolu tiše zápasily hůlkami, a císař se spokojeně smál, kdykoliv mu malá Siao nebo Chang přidali do talíře nějakou pochoutku. Musel jsem se usmívat; rodinná večeře je vždy příjemné zakončení dne. 
"Vaše Výsosti," protne ticho s lehkou úklonou císařův osobní rádce. Rychlými kroky, sledován všemi kolem stolu, došel až k němu a něco mu tiše šeptal do ucha. Otec jen přikývnul a rukou mu pokynul, aby odstoupil. Se zájmem jsem jej sledoval, když odložil hůlky na svůj tác s jídlem a odsunul se od stolku.

"Omluvte mne," pokynul hlavou a společně s rádcem opustili místnost. Žaludek se mi nervozitou stáhnul, a když se Mei Ying jemně dotkla mé ruky, prudce jsem vydechnul. Znamená to snad, že… možná právě dorazil Kôji. 'Ach Tome, přestaň se zabývat těmito myšlenkami, kdyby to byl on, jistě by ti již dali vědět.'
Zadíval jsem se na Mei, která  na mě spiklenecky pomrkávala, zatímco spokojeně jedla vlastní večeři. Znaveně jsem si protřel oči a mezi prsty stiskl kořen nosu. Přidušeně jsem vydechnul, když mi v klíně přistála Siao, která svými hůlkami nebezpečně šermovala kolem mého obličeje. Zasmál jsem se a jemně ji cvrnknul do nosu, načež se celá místnost zaplnila dětským smíchem.

Bill

Mlčky se rozhlížím všude kolem sebe, snažím se pohledem vstřebat každičký kousek svého okolí. Všechno je to tu tak nádherné, i přesto, že je tma a já vidím jen své nejbližší okolí. Pod nohami mi křupou bílé kamínky, a slzy, které ještě před chvílí vytékaly z mých očí, se nyní mísí s kapkami deště, jenž nás zastihl během cesty do paláce.
Nemohu uvěřit tomu, že před pár okamžiky jsem opravdu vstoupil za bránu soukromé části Zakázaného města. Je to, jako by se můj dětský sen pomalinku naplňoval. Přesně si vzpomínám, jak jsem si jako malý představoval, že jsem jedno z císařských dětí, a jak jsme si se slečnou Šan-si jako děti hrávali na dvorku. Ona vždy byla princezna Mei Ying a já její starší bratr, princ Li Wang.  
Rty se mi samovolně zvlní  do nepatrného úsměvu, a já ani nedokážu vnímat chlad, který  všude kolem panuje. Ani vlhkost šatů, které se chladně lepí na mé tělo.  
"Kôji?" Otočí se na mne muž, který mne sem dovedl.  
"Ano?" pípnu nejistě a nepatrně se pokloním i přesto, že nemusím; on není můj pán, není nikdo výše postavený než-li já sám, i on je služebník.  
"Pojď za mnou," pokyne mi a já okamžitě cupitám za ním. "A drž si kimono pozvednuté, ať za tebou nezůstane žádná špína." Jen přikývnu do jeho zad a vyhrnu si okraje kimona až nad kotníky. Společně procházíme dlouhou chodbou a mé oči nestíhají vstřebávat všechnu tu honosnou krásnu císařského paláce. Jediným pohledem se snažím zachytit vše kolem sebe, srdce mi buší tak divoce, že se až bojím, aby nechtělo opustit mou hruď. Těžko se mi dýchá, celé mé tělo se třese; chladem, nervozitou.  
Z ničeho nic muž, jehož jméno je mi stále neznámo, zastavil a já do něj téměř vrazil. Ustoupil jsem o krok zpět a opět se lehce poklonil.

"Teď projdeš těmito dveřmi, na druhé straně bude čekat náš pán, císař Jung-le," oznámí mi s ledovým klidem. Hlava se mi začne rychle točit a slabost v kolenou mi nedovoluje udělat jediný krok. "Tak nestůj a jdi, někdo tě pak odvede tam, kde budeš od nynějška spávat," dodá ještě a vezme malý uzlíček, ve kterém jsou mé veškeré poklady.

Jen nasucho polknu a nejistě  se zadívám na dveře před sebou. Teď je přede mnou snad největší okamžik mého života. Císař osobně nikdy nepřijímá ubohé služebné, jako jsem já. Třeba tu ani nejsem proto, že by si to přál T'chi-mora, možná… možná jsem tu z úplně jiného důvodu.

Nejistě otevřu velké  dveře, když do mě muž za mnou lehce strčí. Se srdcem až v krku a koleny roztřesenými se vydám na krátkou cestu k silnému závěsu, za kterým se jistě nachází císař samotný.
Ještě jednou se zhluboka nadechnu, než tiše proklouznu za samotný závěs. Okamžitě, jakmile se za mnou závěs zavlní zpět a uzavře tak průchod, se pokorně pokloním.
Cítím na sobě císařův pohled, ale neodvažuji se zvednout pohled; nepřísluší mi to.

"Jsi Kôji Yuko?" ozve se hlasitě, až se opět roztřesu. Má tak přísný hlas.  
Jen roztřeseně přikývnu. "A-ano, můj pane," zašeptám a pevně stisknu víčka k sobě.  
"Nemusíš se mě bát, malý Kôji, jen mi odpovíš na pár otázek a tvé trápení skončí,"  řekne a v jeho hlase je najednou slyšet nepatrná vlídnost, možná i náznak úsměvu. "Přistup blíž Kôji."

Zhluboka se nadechnu a přicupitám o pár kroků blíž. "M-můj pane," opět se hluboce pokloním.

"Řekni mi, odkud tě můj syn zná?"

Srdce se mi rozbuší snad ještě rychleji, je-li to vůbec možné, a dlaně se nepříjemně  zapotí. "Pánova syna, mladého pána T'chi-moru, jsem měl tu čest poznat v… v oslavný den, v parku Zhongshan," odpovím tiše a pravdivě.  
"Proč tě můj syn chce za vlastního sluhu?" 

Jeden srdeční úder je přeskočen, když mi dojde význam pánových slov. Tak přeci si mě T'chi-mora nechal přivést. Nepatrně se pousměji. "To opravdu nevím, vaše Výsosti."

Chvíli je naprosté ticho, které přerušuje jen zběsilý tlukot mého srdce. Jistě jej slyší i ostatní, jež tu se mnou a s císařem jsou.  
"Podívej se na mne, Kôji." 

Párkrát zamrkám, když  zazní další příkaz, tentokrát opět hrubějším tónem.  
"M-můj pane?"

"Podívej se na mě!"

Nejistě zvednu pohled k muži, jehož normální smrtelník nemá možnost vidět ani v Oslavný den, protože je bezpečně ukryt z dohledu. Vypadá tak hrozivě, tak krutě, a přesto vím, že je to nejmírumilovnější vládce, kterého naše země za poslední století měla.  
Neodvažuji se ani mrknout, když si pohledem prohlíží mou tvář.  
"Vypadáš jako dívka,"  řekne a zasměje se. Nasucho polknu a v duchu se modlím, abych už mohl pryč. "Snad proto si tě můj syn vybral, rozhodně jsi hezčí než jeho předešlá služebná. Můžeš jít, Kôji," pokyne rukou a jeden muž, co stál doposud nehybně vedle jeho Výsosti, se rozejde mým směrem. Spěšně se postavím na nohy a opět se hluboce pokloním, i když císařův zájem už dále nesměřuje na mou osobu.  
Mlčky se nechávám mužem vést přes spleť chodeb a chodbiček, přes krátké nádvoří až do menšího stavení.  
"Tady budeš spát. Mokré  šaty si rozvěs, na posteli máš čisté kimono, které odteď budeš nosit." 
Jen přikývnu na znamení  souhlasu a s údivem si prohlížím místnost, jež mi byla přidělena. Je o něco větší než pokoj, který jsem sdílel s malou Yu zpět v domě paní Li Xuejian, ale je mnohem hezčí, útulnější.  
"Vedlejší pokoj patří pánu T'chi-morovi, ale neopovažuj se tam jít dříve než ráno, teď již jistě spí. Ráno před východem slunce pro tebe někdo přijde a odvede tě do kuchyně." Jen na mne zběžně pokývá hlavou a opustí můj pokoj.
Jako v transu ze sebe sundám špinavý, promočený oděv a usadím se na suchou, měkkou postel. Konečky prstů přejedu po látce jasně bílého kimona, jež leží vedle mě. Jeho čerstvou vůni mohu cítit až sem.  
Nemohu uvěřit, kam jsem se dostal. Že jsem opravdu v samotném středu Zakázaného města, a můj T'chi-mora je ode mne vzdálen jen jednu pouhou stěnu. Nemohu se dočkat nového dne, kdy jej opět konečně spatřím.  
Tom

Opět se přetočím z jednoho boku na druhý. Nemohu usnout, ať se snažím sebevíc. Je dávno po půlnoci, celý palác tiše spí, jen já se tu převaluji ze strany na stranu.  
Jestlipak jsem měl pravdu, a císař odešel od večeře kvůli mému Kôji? Pokud ano, jistě  jej teď někde uložili a ten maličký pokojně oddechuje do ticha noci. Ale co když jsem se mýlil? Co když to bylo kvůli něčemu naprosto jinému a já si jen dělám zbytečné naděje? Co by pak bylo s tím chlapcem? Musel by strávit další noc v tom domě…

Opět jsem se přetočil na záda a zadíval se oknem ven, do černé noci. Déšť už dávno ustal, jen drobné kapky, jež skapávají ze střechy, se odrážejí o zem a vytváří tak zvláštní žbluňkavý zvuk. Oknem mi do pokoje vane chladný vzduch, ale jsem příliš líný na to, abych se zvednul a zatáhnul závěsy, které by zimě zabránily dostat se dál. Ráno budu mít prsty na nohou ledové chladem.  
Možná bych měl přeci jen zkusit spát, přestat neustále na něco myslet a jen se poddat říši snů. Císař sám řekl, že Kôji bude mým sluhou od zítřejšího rána, tak… možná, až se ráno probudím, bude skutečně tady.
Čím dříve usnu, tím dříve se budu moci probudit do nového dne.  
S nepatrným úsměvem nad myšlenkou, že tady skutečně po mém probuzení Kôji bude, jsem se přetočil do poslední polohy, a konečně nechal sny, aby mne pohltily do své říše.

--------------------

Med, čerstvý chléb a sladká vůně jahod.
Co je tohle za sen? V jakém snu mohu cítit jemnou vůni jasmínového čaje? Jasmínový?  
Zamrkal jsem a do očí mne udeřilo ostré denní světlo. Příště opravdu musím nechat zatáhnout závěsy. Zazíval jsem a celý se na posteli protáhl jako kočka po vydatném odpoledním odpočinku.  
"Dobré ráno, můj pane."

Zarazil jsem se v protahování zad a opět jen zamrkal. Znám ten hlas, ten jemný šepot.

"Kôji!" Prudce jsem se posadil a jen s překvapením hleděl na chlapce, jenž se pokorně klaněl vedle mé postele s podnosem v rukou. "Kôji, odlož ten tác!" přikázal jsem mu a okamžitě ze sebe odhodil přikrývku. Celé mé tělo se automaticky roztřáslo chladem.

"Můj pane, nastydnete," zašeptá Kôji opět, a jakmile odloží tác s mou snídaní na nízký stolek, podá mi můj teplý plášť. "Donesl jsem vám snídani, kuchařka říkala, že jasmínový čaj a chléb s jahodami a medem je vaše oblíbené," dodá a na jeho rtech se mihne nepatrný úsměv.

"Ach Kôji, zapomeň na chvíli na snídani, pojď sem!" Pokynu mu, a jakmile se dostane do mé blízkosti, za zápěstí jej stáhnu na postel vedle sebe. "Jak dlouho tady jsi? Přivedla tě stráž již v noci? No tak, Kôji, povídej," pobízím jej netrpělivě.  
Zasměje se, ale hned si dlaní překryje ústa. "Ano, můj pane. Přivedli mě již pozdě večer."

"Proč jsi za mnou hned nepřišel?"

"Jistě jste již spal, můj pane."

"Kôji!" zamračím se na něj, "přestaň mi říkat pane, jmenuji se T'chi-mora!" 

Zavrtí hlavou a stydlivě  sklopí pohled ke svým kolenům. "Není mi dovoleno vám říkat jménem, můj pane. Musíte se najíst," opět se zvedne a chystá se mi podat šálek s čajem, když jej opět za zápěstí stáhnu vedle sebe.  
"Nenechal jsem si tě sem zavolat, abys mi doopravdy sloužil, Kôji. Jen jsem tě chtěl mít v bezpečí. Tak s tím přestaň. Pokud mi nechceš říkat mým jménem, říkej mi prostě Tom."

Překvapeně zamrká.  "Tom?" zopakuje nejistě s roztomilým přízvukem, jenž je kladen na mé jméno. Ani malá Siao nemá tak roztomilý přízvuk.

"Ano, Tom je… mé pravé jméno, které jsem dostal od matky a otce ještě v Evropě."

"Evropa… to je tam, odkud pocházíte, pane?"

Povzdechl jsem si a opět si lehl do ještě teplých peřin. "Ano, odtamtud pocházím. Kôji?"

"Ano, můj pane?"

"Kolik je ti let?" Nevím, proč se jej ptám právě na tuhle otázku, ale opravdu mě to zajímá. Vypadá, jako by se teprve nedávno přehoupnul přes hranici patnácti let.  
"Šestnáct let, můj pane," odpoví a opět se pokloní. Jemně vyprostí svou ruku z mé a podá mi šálek s vlažným čajem.

"Jsi mladý, Kôji," odpovím zamyšleně a smočím rty v tom jemně nasládlém nápoji. "Ještě mladší než má sestra Mei Ying," dodám a nabídnu mu tácek s jahodami. Nejistě zavrtí hlavou. "No tak, vezmi si, nic se ti nestane a já to nikomu neřeknu," pobídnu ho s úsměvem a uchopím tu sladkou červenou dobrůtku mezi prsty. Přiblížím se k jeho rtům a s pobavením sleduji nejistotu v jeho očích. Chvilinku ještě váhá, ale nakonec přeci jen zvítězí zvědavost a jeho narůžovělé rty se lehce pootevřou. Jemně mu mezi ně vložím kousek sladkého ovoce a sleduji jeho blažený výraz.

"Je to tak dobré, můj pane!" vydechne a olizuje poslední zbytky sladké šťávy ze rtů. "Děkuji!" opět se pokloní.

"Přestaň se mi už klanět," napomenu jej a vstanu z postele. "Kôji, připravil bys mi prosím teplou lázeň? V noci jsem si nezatáhnul závěsy a jsem promrzlý."  
Okamžitě přikývne a opustí můj pokoj. S lehkým úsměvem na rtech sleduji místo, kde mi zmizel z očí. Stále nemohu uvěřit tomu, že je opravdu tady, se mnou.  
Můj Kôji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama