Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

Homeless 4.

18. listopadu 2010 v 20:55 |  Homeless/Schmetti & Doris
autor: Schmetti & Doris


Tom se celý den vesele poflakoval po okolí berlínského sídliště. Dokonce si dodal odvahu a s dobrou náladou procházel uličky, v kterých ze strachu ze vzpomínek nebyl celé dva roky. Hodil za hlavu všechny zhnusené pohledy kolemjdoucích, jeho flaška mu v tom pomáhala. Billova darovaná láhev, která nyní byla plná čerstvé a studené vody, natočené v Kauflandu. A byla Tomova. Držel si ji přitisknutou stále k hrudi, jako když dítě nosí svou panenku či medvídka stále u sebe. Tom si to neuvědomoval, že vypadá poměrně nenormálně, poněvadž petce věnoval příliš lásky a culil se.

Spousta lidí, kteří ho míjeli, nechápavě krčili čelo. Pro Toma ale bylo tohle jednání v daný moment naprosto automatické. Ta lahev byla pro něj připomínkou něčeho pěkného. Něčeho, co se mu nestalo již dva roky. Usadil se do trávy v sídlištním parku. Mezi stromy byl stín. Lahev si položil mezi kolena v tureckém sedu a jezdil po ní prstem nahoru a dolů. Přistihl se, jak se myšlenkami vrací k havranímu chlapci. Jak ho sledoval, když z ní pil, a uvnitř jeho těla se rozlévalo příjemné šimrající teplo. Věděl, že by ho chtěl ještě vidět. Ale byl realista. Nedával si naděje, že by se za ním Bill ještě vracel. K čemu vlastně.

I když byl k němu Bill odměřený a jaksi chladný, pro Toma to bylo víc než pěkné chování. Konečně si s ním někdo povídal.
Dredáček se zapřel zády o kmen stromu a zavřel oči, držíc v dlaních flašku. 
"Tome, ten Bill byl na tebe hodný, co? Hlavně, že jsi na něj včera nadával, jaký  to je blbeček. Jenže jsi nemohl vědět, že u tebe dokáže jakou dobu sedět a vyprávět si. A navíc ti dal svý pití. Stálo peníze, táhle voda je jedna z nejdražších a on ti ji daroval," promlouval Tom k sobě a něžně hladil flašku.
Usmíval se. "A dokonce ti odpustil ty rozbité boty. A ty musely být hodně drahé. Ten Bill je vážně hodný. Mohl na tebe křičet, ale on ne. On řekl, že to nevadí," promlouval dál. Řasy se mu spokojeně chvěly. Přitáhl si pokrčená kolena k tělu a lahev tak plně schoval ve své náruči. Mírně se pohupoval. Působil dojmem vyšinutého člověka. On svým způsobem vlastně byl, ale kdyby na sebe vůbec nemluvil, bylo by to ještě horší.

"Víš, Tome... měl by ses někde nějak umýt. Co když ho ještě potkáš. Přece nechceš vypadat takhle. Určitě můžeš vypadat o něco líp," zamýšlel se a kroutil při tom pusou. Určitě by to měl nějak udělat. Chtěl se alespoň maličko přiblížit tomu havranovi. Alespoň maličko. Doufal v další setkání. I když třeba náhodné. A nechtěl ho odpuzovat tak jako poprvé.

"Yeah! Dobrý nápad. Yes, hele... večer si zajdu na náměstí, až tam nikdo nebude. Budu muset vydržet to, že bude chladno, ale tak aspoň se osvěžím, že?" najednou mluvil první osobou. Vypadalo to, jako by si povídal s někým imaginárním.

"Tome... musíš se snažit a trošku se vzpamatovat. Neříkám, že bys byl až tak divný jako ostatní bezdomovci, ale ten okovanec... no ok, nebudu mu tak říkat, nelíbí se ti to. Tak ten Bill... dal ti jakousi energii a chuť se ještě víc snažit, a třeba si najdeš práci, a on uvidí, že seš slušný člověk. To by možná šlo. Alespoň nevypadat tak zašmudlaně," sahal si na obličej a culil se. Měl ho skoro jak Popelka, černý.

Bylo sice velice nepravděpodobné, aby si Tom našel práci. S tím jak vypadal, a co měl na sobě velice těžko. A jedno opláchnutí studenou vodou z něj hned zázrak neudělá. Ale jemu tohle dodávání sebedůvěry silně pomáhalo.
"Třeba bych mohl sbírat smetí," namotával na prst jeden z dredů, když přemýšlel, s jakou prací by mohl začít. "Nebo prodávat takový  ty noviny," v celku tohle bylo zbytečné. Už jednou to zkoušel, najít aspoň podřadnou práci, ale neuspěl. Ale teď by to mohl zkusit znovu.
Možná kdyby Billa nepotkal, ani by takhle nepřemýšlel. Ten tajemný kluk v něm ale probudil již téměř mrtvou touhu být zase člověk. Slušný člověk. Těžko říct, jak dlouho pod stromem seděl, než se zvedl a pomalu se vydal zpátky ke svému útočišti. Musel tam ale sedět dlouho zadumaný do sebe, jelikož slunce se pomalu sklánělo k obzoru.

Nikam nepospíchal a cestou sbíral různé kamínky a dával si je do kapes. Nevěděl proč, možná si je bude večer prohlížet a vstřebávat jejich energii. Flašku nezapomněl držet těsně u svého srdce. Vždy, když si ji přiložil blíže k sobě, jako by ucítil závan Billa. On se pro něj stával jakýmsi tajemným zázrakem. Kouzlem, jež ho nečekaně obšťastnilo. 
Došel na své místo a zkontroloval obsah petky.

"Hmm, Tome, už jsi ji skoro dopil. Dneska se musíš pochválit, piješ o hodně  víc než kdy jindy, mohl bys znova. Zajdi si natočit novou," řekl si s líbezným pohledem. Jemný úsměv ověnčoval jeho rty.
Ani nevěděl, jestli se směje spíš na sebe nebo na ten kus plastu. Odšrouboval víčko a dopil poslední zbytky tekutiny. Chtěl, aby jeho lahev byla pořád plná, proto se moc dlouho nezdržoval a zamířil do Kauflandu. Jindy se mu dělávalo zle z horka, ale dneska ne. Díky Billovi. Dalo by se říct, že Bill zachránil jednu část Tomova zdraví.

Dredáček vešel do obchoďáku a skoro až vběhl na pánské toalety. Nechal odtéct dostatečný  proud studené vody, než napustil svou lahev. Skoro až  se zamilovaným pohledem ji postavil na okraj umyvadla, aby si mohl opláchnout obličej a ruce. Dělal to vždy, když tu byl. Alespoň chvíli tak jeho ruce voněly mýdlem. I když ne zrovna nějakým kvalitním, a tak ani ona vůně nebyla zrovna omamná. Ovšem v Tomově případě bylo všechno omamnější, než se zdálo. Uměl si vážit naprostých maličkostí. S plnou lahví přitisknutou na hrudi opět vyšel ven.


"Proč vlastně lidi ty lahve vyhazují?" broukal si pro sebe, když míjel odpadkový koš na plasty. Právě teď mu to připadalo naprosto nepochopitelné. Ona lahev se pro něj stala skoro nepostradatelnou věcí během několika hodin. Vždyť takové petky jsou užitečné. Kdyby je rozstříhal, mohl by si kdejaký bezdomovec zateplit svůj... no své místo. Tom moc nepřemýšlel nad ostatníma bezdomovcema, jejich pokřiky na jeho osobu ignoroval. Nehodlal se s nima přátelit. Věděl, že by jej nutili krást, kouřit, pít, brát drogy... Nesnášel to. Proto raději trávil čas sám se sebou a svým druhým já.


"Tak a tuhle vodičku hezky vypiješ do rána a půjdeš se pak ráno rovnou umýt," spřádal svůj plán na zítřek, když zrovna pusinkoval hrdlo flašky. Hraničilo to s šílenstvím. Tom si toho stále nebyl vědom. Měl ji rád. Zbavovala ho bolesti hlavy a připomínala jeho. Podíval se na hodiny a zaregistroval skoro půl desáté, už by měl jít na kutě, než se objeví chuligáni a budou jej napadat.

Trochu zrychlil do kroku. Bylo mu jasné, že pokud ke svému místu nedojde včas, bude už  zabrané místními potížisty a neměl by šanci si ho vydobýt zpět. I přes to, že se mu do mysli nahlodávaly tyhle chmurnější představy, stále se spokojeně usmíval. Možná kdyby viděl sám sebe, řekl by si, že je vážně šílený. 


***

Bill rozhodně svůj zbytek dne nezaměstnával mozek takovou malicherností, jako byl Tom. Ještě  chvíli mu ležel v hlavě, když od něj odcházel, ale velice záhy ho nahradil myšlenkami zcela jinými. Třeba tím, že by si došel koupit ty nové boty. K večeru ale jeho nálada poněkud ochabla. Volal mu David kvůli práci. Bill nesnášel, když měl mít volno a něco se podělalo. Takže jeho nálada, která byla převážně chladná a mrzutá v jakýkoliv den, byla teď ještě mrzutější. Uklidňoval se alespoň faktem, že tak na jeho konto přibyde několik čísel navíc.

Neměl chuť jít pracovat. Ne takto. Docela se mu to k takovémuto počasí hnusilo. Bude tak zpocený a ulepený víc než v tomto horku je. Jestli jim nevybaví prostor klimatizací, odmítá něco dělat. Vzal mobil a nacvakal krátkou a stručnou smsku svému šéfovi se svými požadavky. Tohle by mu splnit mohli. 
Zapadl do obchodního domu, do módní značky Dior, a okamžitě přestal přemýšlet nad těžkostmi života. Byl ve svém světě. Okamžitě přiskočil k regálu s několika enormně drahými kabelami a peněženkami.
Dlouhosáhle přemýšlel nad výběrem ze dvou kabelek větších rozměrů. Jedna vybraná se mu již válela v nákupním košíku. Jeden by řekl, že tak dlouho přemýšlí nad životně důležitou věcí, jak zaujatě krčil čelo a tvářil se nanejvýš vážně. Nakonec svoje rozhodování vzdal a vzal si je obě. Stejně tak důležitě ale prohraboval regál s peněženkami. Bylo přeci nemyslitelné, aby v černé kabelce měl bílou peněženku a opačně. S hrůzou zjistil, že svůj nákup bude muset završit ještě několika laky na nehty, aby vskutku perfektně ladil.

"Můžu vám nějak pomoct?" usmála se na něj drobná blondýnka. Zřejmě brigádnice. Bill si ji změřil pohledem.
"Ne," bylo jediné, co z něj vypadlo, a protáhl se kolem ní k regálu s botama. Dívčina vypadala poněkud zaskočeně. Byla v obchodě nová a nikdo ji ještě nestačil upozornit, aby si tohohle zákazníka nevšímala.

Bill nechápal, jak taková  dívka může v onom obchodě radit zákazníkům. Vždyť  nedosahovala toho, čeho by měla. Nebyl na ní žádný luxus a přepych. 
Černovlásek si skousl malíček a zadumal nad tím, že by potřeboval rovnou nové sluneční brýle. A hlavně jeho milované boty! Červené! Ano, už dřív toužil po červených. Když se mu nedostavilo jeho přání, ztropil hysterickou scénu na celý Dior.


*Flashback*


"Jak, že nemáte červené?!" rozkřikl se na prodavačku v kostýmku. "V nabídce je jasně psáno, zboží v několika barvách, a vy tu máte jen zasranou černou a hnědou!"
Rozezleně  mával katalogem před obličejem mladé ženy, která z toho byla znatelně v rozpacích. Věděla, že Bill je náročný zákazník, ale ještě nezažila, že by vyloženě udělal scénu.


"Já se omlouvám, ale jiné  vážně na skladě nemáme. Bílé  jsou již vyprodané a červené  vůbec nepřišly," snažila se ho uklidnit omluvným  tónem, ale Bill byl jako sopečná erupce. 


"Tak to snad máte mít v tom katalogu poznamenaný," rozčiloval se, až se lidi otáčeli. 


"Zkuste si přijít příští týden. To přijde nové zboží. Budu naléhat, aby je dovezli," nejistě přešlapovala na místě prodavačka a mermomocí se snažila svého zákazníka udržet v rámci příčetnosti.


"Vy si myslíte, že mám  čas sem běhat každej tejden? Nehledě na to, že za tejden už je třeba chtít nebudu," odseknul Bill a uraženě založil ruce na prsou. Teď byl vážně v depresi. To aby si koupil ještě kalhoty, jinak se mu nálada nezlepší.


*konec flashbacku*


"Máte červené?" Bill nečekaně vyštěkl a otočil se čelem k prodavačce. "Tyto," téměř připlácl katalog s nabízeným zbožím před její oči. "A upozorňuju vás, že už na ně čekám dva měsíce. Budu si stěžovat, pokud nejsou ani na skladě," zavrčel. Znělo to jako výhružka. Mladá dívka o krok zacouvala a poplašeně vyjekla.


"Podívejte se támhle dozadu," pokývala hlavou, ale Bill ji zarazil. 
"Nemám chuť jít něco hledat, buď mi je ukažte, nebo odcházím se stížností," založil ruku v bok a prohlížel si zdálky laky na nehty. Svou polekaností mu v jednom okamžiku připomněla Toma.
Slečna jen poplašeně  zamrkala a urychleně došla k regálu s botami. V duchu se modlila, aby měli přesně ty, které její zákazník vyžaduje. Skutečně nechtěla, aby si na ni někdo stěžoval. I kdyby to nebyla její vina.


"Počkejte okamžik. Podívám se do skladu. Jaké číslo potřebujete?" snažila se působit stále mile. Bill jen protočil oči. Nechápal, jak může být zdejší personál tak neschopný. 


"Čtyřicet," odvětil prostě a dosedl na polstrovanou sedačku. Hodil si nohu přes nohu a pozoroval svoje nehty. Mladá prodavačka s bušícím srdcem zmizela ve dveřích s nápisem "Nepovolaným vstup zakázán" a modlila se, aby našla, co hledala, jelikož v regálu v prodejně byly už pouze fialové. Skoro zatleskala, když našla příslušnou krabici.


"Prosím, tady jsou," úlevně se usmála na Billa, ale jeho tvář rozhodně nevypadala, že by měla změnit grimasu. Vytáhl jí krabici z rukou, aby si mohl boty vyzkoušet. Promenádoval se v nich mezi zrcadly a zkoumal se z každého úhlu.
"Už se mi nelíbí  jako dřív, ale beru si je. Plus černé," rozbily se mu, potřebuje přece náhradní. Posadil se zpátky na židličku a rozepl ladně zip, vrátil spokojené dívčině boty, jež dala zpět do krabice, a bohužel musela znovu do skladu pro černé. Raději mu neřekla, že si opět není jistá tím, zda budou dostupné.


Po pěti minutách hledání se s úlevou vrátila, dva páry bot v náručí a vše nesla k pokladně, kde jí přibyly tři laky na nehty, dvě peněženky, kabelky a extravagantní sluneční  brýle. Ano, Bill si uměl užívat nákupu. Vše zaplatil kartou a s taškami v rukou vypadl bez jediného slova z obchodu.
Slunce ho udeřilo ostře do očí a tak zalovil v jedné z nákupních tašek a vylovil nové sluneční brýle. Pasovaly mu naprosto dokonale. Připadal si zase o něco přitažlivější. Nevrle vylovil z kabelky svůj mobilní telefon, když mu ohlašoval příchozí sms zprávu. 


"No aspoň něco," ulevil si se zaklapnutím telefonu. Jeho manažer mu dával vědět, že Billovy požadavky na klimatizaci a velkou mísu ovocného salátu, byly přijaty. Byl rozhodnutý si ty věci klidně vydupat, ale naštěstí to šlo lehce. V poněkud lepší náladě a uspokojený z nákupu se vrátil domů. Potřeboval se ještě hodit do cajku. Chvíli přemýšlel, že by jel svým nechutně drahým autem, ale nakonec zvolil možnost procházky. Zas tak daleko to neměl, a když se bude večer vracet, určitě bude vděčný za čerstvý vzduch.
Zatím si může dát relaxační  koupel, aby uvolnil své tělo. Čeká ho přeci jen namáhavá  činnost. 


Tom se zdržel o pár minut déle, než bylo záhodno. Už zdálky viděl partičku místních zbohatlických kluků z romských a arabských rodin. Znal je už dlouho. Tom nebyl rasista, nevadilo mu to, že jejich pleť je jiná. Dřív se kamarádil s takovými lidmi, ale Tom zastával názor, že všude se najde dobrý i špatný člověk. To platilo právě tady, tyto chlapce neměl v oblibě, mysleli si o sobě, že jim patří místo, kde se zrovna nacházejí. Jejich ruce byly zdobené několika masivními zlatými prsteny a náramky, okolo krku tlusté řetězy. Jeden měl zlato, druhý stříbro, jeden z nich, asi nejlíp postavený, se pyšnil platinou. Tomovi se zvedal žaludek.


"To Bill je proti nim obyčejný kluk," řekl si pro sebe a pomalu se k nim přibližoval. Dával si odvahu. Nebude se jich přece bát.
I tak se jich ale svým způsobem bál. Už jen proto, že jich bylo hodně. A tihle kluci nikdy nehrávali fér jeden na jednoho.


"No tak myslim, že se zase můžeš otočit a najít si jinou díru," zarazil Toma v dalších pohybech hlas jednoho z nich. Nejspíše tak zvaný kápo týhle sebranky. Všichni ostatní  se na něj jen otočili a pohrdavě se ušklíbali se snahou hodit co nejvíc drsné pohledy. Tomovi se stáhl žaludek. Nechápal, proč si museli vybrat zrovna jeho místo, když mají na výběr celý skate park. Co skate park... celé město. Tihle kluci si přivlastňovali každou dlažební kostku, na kterou kdy šlápli.


"Já... jen jsem chtěl..." Zakoktal se Tom a prstem nejistě ukazoval k rampě, pod kterou spával. 


"Tak dneska si jdi chrápat jinam," trhnul hlavou onen Arab na znamení, že se má Tom ztratit... ano, nejspíše to byl Arab. Tvar očí a nosu tomu napovídal. "Nebo ti máme pomoct?" seskočil z rampy se svými kumpány v zádech. Tom se oklepal. Nechtěl dostat nakládačku. Pevněji stiskl svoji plastovou lahev a drobnými kroky ustupoval.
"No vidíš, jak ti to jde, už máš vybrané místo? Kde se dneska vyhoníš? Šukáš vůbec s někým? Asi ti žádná nedá, co?" rýpal další z nich. Tom nechápal, proč do toho míchají tyto věci. Nikdy se s nima nebavil, proč si z něj dělají srandu?


"Kdybys byl jako my, máš každou noc hned několik čubek." Tom to nechtěl poslouchat, proto se otočil a rozběhl se pryč. Utíkal mimo park, zase jako by se mu před očima zjevil onen špatný den, kdy ztratil domov. Zatočil za roh, flašku přiloženou k srdci a strach v očích. Jeho odvaha zmizela a vrátil se vystrašený Tom. 
"Aaah!" křikl. Slepě narazil do něčí hrudi. Tvrdé hrudi. Mužské hrudi. Zvedl pohled a jeho oči se střetly s těmi, co viděl ráno. Zhoupl se mu vzrušením žaludek. Bill. Zíral kamenně na něj. 
"Přízraku?" vypustil křehce mezi rty Tom.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama