Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

Homeless 3.

18. listopadu 2010 v 20:54 |  Homeless/Schmetti & Doris
autor: Schmetti & Doris




Tom jen nakrčil čelo, když ho probouzel ten pro něj nepříjemný zvuk. Zavrtěl se a promnul si oči. Zamžoural proti světlu a div neomdlel, když uviděl, kdo ho to probudil. 
"Ty?" vydechl nechápavě. Absolutně nepobíral, proč sem ten kluk chodil. Včera mu dal přeci dostatečně najevo, jak jím opovrhuje, tak proč se proboha snižuje k tomu, aby se vracel a ještě na něj mluvil.


"Ne asi... duch svatej," protočil Bill oči a opřel se o hranu rampy. Kotník přehodil přes kotník a sledoval Toma, jak se hrabe ven. Dlouhými nehty se poškrábal na čele. Teď zrovna nechápal ani sám sebe. Přišel a co jako? Proč vlastně chodil. Ten kluk byl očividně v pohodě, tak zase mohl odejít. Zalovil v kabelce po krabičce cigaret. Případně si svoje zdržování může omluvit jednou vajgl pauzou.
Dredáč se hrabal po čtyřech a vykukoval z úkrytu, jako by vylézal ze stanu. Pohled vyplašeného kolouška. Ač si včera dostatečně dodal odvahu, dnes je tomu jinak.


"Provedl jsem něco?" optal se zcela z cesty. Mrkal. Prohlížel si toho podivného kluka, co vypadal jaksi jako dívka, i když  měl krátké vlasy. Naskakovala mu husí kůže při pohledu na jeho propíchaný obličej. Piercing v obočí, zahlédl i v jazyku... tři náušnice v jednom uchu, jedna v druhém uchu. A nejvíc ho zarážel kroužek v nosní přepážce. Ne že by mu to připadalo ošklivé, ale z takovýchto okovaných týpků měl vždy respekt. Bůh ví, zda není po těle potetovaný. To by to celý jeho outfit podtrhlo. 
"Co tak zíráš?" štěkl nervózně Bill a vytáhl krabičku cigaret. 
"Nic... jen se dívám na vaše ozdoby a kérku na ruce," řekl Tom.
"Jo, byla drahá." Zkonstatoval Bill a vsunul si jednu hříšnou tyčinku do úst. Nakláněl hlavu do strany, když si připaloval a zbytek opět vrátil do kabelky. Na obličeji mu výrazně vylezly lícní kosti, když dlouze potáhnul. 
"Ale ne dražší než ta, co mám na boku," dodal, zatímco při mluvě vydechoval kouř z úst. Rád se vytahoval. Konec konců, všechny kérky a percingy si nechával dělat pro obdiv.


"Ostatně ty taky něco máš, ne?" pokrčil ledabyle rameny a pěstěným nehtem si poklepal k levému koutku úst, aby naznačil, co má na mysli. Tom jen přikývl a ruce zarazil hlouběji do kapes. Pořád nechápal, proč tu ten kluk je. Zda mu přišel za něco vynadat. Třeba za ten bolavý kotník. 
"Mám ho už dlouho," hlesnul a zrak zabodl do asfaltu.
"Jak dlouho?" zeptal se Bill řečnickou otázkou. Nezajímalo ho to, jen nechtěl nepříjemné  ticho. Potahoval povýšeně z cigarety a ještě egocentričtěji vyfukoval mezi rty dým. 
"Asi od čtrnácti," odpověděl okamžitě Tom a váhavě se usadil naproti černovláskovi. Zapřel se zády o svůj úkryt a zabolelo ho v zádech. Předklonil se. Tahal za špičky bot a nevědomky se pohupoval zepředu dozadu. Byl pořád tak zmatený a napjatý. Rád by vychrlil na toho kluka tolik otázek, ale Tom se jej bál. Už kolikrát se mu nevyplatilo zavést s někým řeč. 
"Chceš cigáro?" nabídl mu Bill, když si šel zapalovat do druhé nohy. Bill hulil jak fabrika. Dokázal vykouřit dvě krabičky za den jako nic. 
"Ne, děkuju vám," odmítl Tom. Zavrtěl hlavou. "Já nekouřím," Tomovi přecházel zrak v hvězdičky. Asi se ten okovanec pomátl. Proč mu nabízí cigaretu? A Bill nechápal, proč mu špinavec vyká.
Jen se zašklebil stylem Dobře, jak chceš. Byl přesvědčený, že všichni tihle lidé kouří a pijou. Trochu ho to překvapilo. 


"Prosim tě, proč mi vykáš? Vypadám snad, že mi je víc jak třicet?" povytáhl obočí a dal se do likvidace svých plic. Ani na těch cigaretách nešetřil. Kupoval si vždy jen ty nejdražší. Značku Davidoff měl dost v oblibě.  
"To ne, ale neznám vás a... je to přeci slušnost vykat," pokrčil Tom rameny a sledoval, jak Bill odklepl přebytečný popel. Napadla ho myšlenka, zda jsou ty dokonale dlouhé nehty umělé, a nebo si je tak pěstuje. 
"Proč... proč jste přišel?" položil nejistě otázku, která ho v daný moment zajímala snad nejvíc ze všeho. Bill protočil oči. Za černými brýlemi to nebylo vidět, ale Tomovi to bylo víc než jasné. Bill najednou nevěděl, co má odpovědět. On sám si nebyl úplně jistý, proč vlastně přišel.
Proto zvolil možnost neodpovídat. Možná odpoví, ale ne hned. 
"Já se omlouvám za ten kotník a za všechno," ponižoval se před ním Tom. Bill měl tohle chování rád, když ho lidé brali jako něco extra. A Tomovo chování pro něj bylo důkazem, že k němu vzhlíží.


"Hele, do mého kotníku ti nic není. Ale nedávám vinu tobě, jsou to moje nohy a já  blbě šlápnul," ujasnil všechno mezi nimi. To znělo jak omluva nebo ne? Mohl to Tom vyčíst mezi řádky a Bill by v klidu odešel bez špatného svědomí, že se k tomuto snížil. 
"Omlouvám se," šeptnul Tom. 
"Můžeš přestat s těmi omluvami?" zvýšil Bill hlas. Připadal si blbě. Jako nějaký...
No dobře, on možná  byl nějaký takový... ale nerad si to připouštěl.  
"Víc než ten kotník mě serou ty boty. Ale to je jedno. Koupim nový," pokrčil rameny. "Takže to neřeš," dodal, když se Tom nadechoval, a Billovi bylo jasné, že to je k další omluvě. Tom ji tedy spolkl na jazyku a jen přikývl. Na jednu stranu se mu ulevilo. Omluvil se a bylo mu tak nějak odpuštěno. Na druhou stranu mu bylo nepříjemné poslouchat, jak si ten kluk může dovolit utrácet. Několikrát si olízl vyprahlé rty. Měl žízeň.


"Byly hodně drahé?" pípnul Tom. Věděl, že na to by se ptát neměl. Ale nechtěl tíživé  ticho, a když už se na to dostala řeč... Bill jenom přikývl. 
"V celku. To neřeš. Stejně jsem je chtěl v jiný barvě."
"Já měl červený  boty, měl jsem je rád," pípnul Tom. Nevěděl, o čem si má  povídat. Nebyl zvyklý s někým jen tak sedět a vykládat si. Až takhle dlouhý rozhovor snad s nikým nevedl. Navíc to, že u něj dotyčný společník seděl. Pro dredáčka to znamenalo něco jako návštěva doma. Pro něj jeho rampa bylo cosi jako dům. Útočiště. Byla pro něj osobní věc. A tu mu teď narušoval on.


"A kde..." spolkl Bill otázku a zarazil se. Je hloupé se bezdomovce ptát, kde má věci. Určitě je musel prodat. Alespoň za alkohol nebo drogy. 
"Kde je mám?" pohlédl na něj Tom, pozorujíc Billův obličej. Byl tak ledový a bez výrazu... "Doma. Měl jsem je doma."
Billa teď velice silně  nahlodávala otázka, kde má domov. Nebo spíše, proč už ho nemá. Ale včas se zarazil. I když ho to zajímalo.  
"To ti nic nezůstalo?" zvolil raději tuhle variantu otázky. Tom sklopil pohled o poznání víc. 
"Ne," pípnul a jeho tváře zahořely červení. Styděl se. Cítil, že mezi ním a tímhle klukem je vskutku veliký rozdíl. Byl by i tenkrát. Černovlásek působil, že si opravdu může dovolit cokoliv.



Bill odhodil nedopalek od cigarety a z kabelky vytáhl lahev s vodou. Tom závistivě sledoval Billův ohryzek, jak v jeho hrdle klouzal nahoru a dolů z toho, jak Bill polykal jednotlivé doušky. Bill zašrouboval lahev a chystal se ji vložit zpátky. 
"Chceš?" naklonil k němu zavřenou lahev. Tom se zatvářil trochu rozpačitě, ale mile rád nabízený nápoj přijal.  
"Díky... díky moc."
Bylo mu hloupé si od něj něco brát, ale v jeho situaci by bylo absurdní nesouhlasit. Žízeň měl celý den, když se šel napít do Kauflandu, takových pár loků mu vydrželo nejvýš na hodinu, možná dvě. Venku bylo parno, horko sálalo ode zdí a jeho betonový ukryt téměř hořel. Pro Toma to bylo jako obývat v rozžhavené peci, kde se měl udusit. Trpěl úpalem i úžehem. Nenáviděl to. 
"Tak nekoukej a pij," pobídl jej Bill. Tom z něj nemohl poznat, co se mu honí v hlavě. Ani podle hlasu, pohledu... Ten opiercingovaný kluk byl podivín. Tom si nedočkavě přiložil hrdlo flašky k ústům a dychtivě polykal. Voda v něm lačně mizela, obličej červenal. Měl takovou žízeň, sucho v ústech jej zužovalo. Pil tak moc rychle, až se začal dávit.



Bill natáhl ruku, že ho notně  poplácá po zádech, ale včas ji zase stáhl podél těla. Sahat na něj vážně nechtěl. 
"Prosim tě, v klidu. První pomoc zrovna neovládám," zahleděl se na své nehty, aby nepřipustil, že si právě udělal jistou starost o Tomovo zdraví. Tom zakašlal, až mu vyhrkly slzy do očí. Nevypil veškerý obsah, a tak zbytek podal zpátky Billovi. Nebylo to jeho, cítil povinnost mu lahev vrátit. Bill se dlouze zahleděl na hrdlo flašky a sjel na Tomovy zanedbané a ušpiněné ruce.  
"Dobrý, nech si to," zakroutil hlavou. Při představě, že by z toho měl ještě pít, se mu nedělalo dvakrát dobře. Tom si to zkrátka neuvědomil, když mu nápoj vracel. Došlo mu to až ve chvíli, kdy Bill svoje pití odmítl. Zahanbeně sklonil hlavu a petku si zarazil mezi kolena. Ten černovlasý kluk vypadal tak svěže. Sálalo to z něj na dálku. Čistota a podmanivá vůně. Tom se cítil vážně hloupě. Nervózně krčil prsty na nohou ve svých ošoupaných botách.


"Jak se jmenuješ?" protrhl to napjaté ticho Bill. Chápal sám sebe míň a míň. Už měl dokouřeno, tak klidně mohl odejít. Ale ne. On tu stále stojí, a teď se dokonce zajímá o jméno. Jako by mu to mělo být k něčemu užitečné.
"Tom," jednoduše odpověděl a prohlížel si část flašky, jež měl v ústech. Neměl si jak čistit dutinu ústní, jeho zuby byly bez péče kartáčku či zubaře stejně dlouhou dobu, jako co nemá střechu nad hlavou. Určitě by se jej štítil, sám Tom se mu nedivil, on by do úst též nevzal něco, co měl takovýto člověk.


"Tom?" odmlčel se Bill. Třeba by si Tom mohl do té  láhve natočit vodu. Přemýšlel černovlásek.
Dredáček jen přikývl na potvrzení svého jména. Na jazyku se mu rodila stejná otázka, ale přišlo mu to v dané situaci nevhodné. Nebyl v postavení, aby se vyptával. Spíše čekal, zda se mu ten kluk představí sám. A pokud ne... chápal by ho.  
"Pěkný jméno," pronesl Bill co možná nejvíc ledabyle, přestože tohle jméno se mu vážně líbilo. Přišlo mu takové zvučné. Tom... jo, znělo to hezky.  
"Jsem Bill," prozradil po chvíli i své vlastní a natočil na dredáčka hlavu. Zkoumavě si ho prohlížel. Tom se nějak neodvažoval na něj koukat. Byl zmatený. Možná i vystrašený. Rozhodně nebyl zvyklý na to, aby v jeho společnosti vydržel někdo déle než minutu. Přestože to bylo pro něj neskutečně potupné, nedivil se těm lidem. A právě proto se teď velice divil... jak že to říkal... Bill? Ano, Bill. Divil se Billovi. 


"Proč... proč jsi vlastně přišel?" natočil na černovláska nesměle svůj čokoládový pohled. Tahle otázka ho nahlodávala už od samého začátku a on ji prostě musel vyslovit. I kdyby měla zůstat nezodpovězená.
"Už ses jednou ptal," broukl Bill a vytáhl si z krabičky další z pěti cigaret, co mu zbývalo. Nechtěl mu odpovídat. Prostě si omluvu nedokázal sám v sobě přiznat, a nahlas to neřekne už vůbec. Neřekne a tečka. Tom po pár okamžicích pochopil, že se pravdu nedozví asi nikdy. Tak raději dál mlčel a po očku sledoval, jak se ten nějaký Bill udí zevnitřku.


"To... to jsou vaše nehty, Bille?" pokýval bradou k Billovým rukám. 
"Jo," olízl si jmenovaný rty. "Ale teď už ne. Takže vlastně ne, nejsou moje. Dřív jsem měl svoje, ale strašně se mi lámaly... a tak jsem si dal pryskyřicové," zamotal se Billovi jazyk. Když byl jaksi nějakým způsobem roztřesený, strašně rychle povídal, a poté ani nevěděl, co říkal.
Tom krčil čelo. Takový  druh nehtů neznal, ale je pravda, že on, co se módy týče, nikdy nebyl zrovna zběhlý. Natož teď. Ten Bill mluvil najednou hrozně rychle a tak Tomovi chvilku trvalo, než to vstřebal.


"Takže umělé. Nejsou přirozené," breptal spíš sám k sobě, než aby to oznamoval Billovi.  
"Jo. Ale vypadaj jako pravý, ne?" poklepal s nima hrdě o sebe. Tom jenom přikývl. Když se teď tak na toho kluka díval, přemýšlel, jestli je na něm vůbec něco přirozeného. Vzhledem k tomu, že byl ozdobený tolika kousky kovu a měl dvě tetování, o kterých Tom věděl. Tyhle věci prostě dodávaly umělý vzhled. Ne, že by to Tom odsuzoval. On sám měl lesknoucí se kuličky ve rtu, ale v případě Billa to působilo trochu jinak. Navíc ho trochu znervózňovalo, že mu nevidí plně do obličeje. Bill rozhodně neměl v úmyslu svoje brýle sundávat.


"Vypadají moc hezky," vrátil své myšlenky raději zpět k nehtům a zřetelně si všiml Billova potěšeného úšklebku. Černovláskovi očividně dělalo uznání a komplimenty víc než dobře.
"Ovšem... ke mně by se asi takovéto drápky nehodily," pokusil se o vtip, sledoval, zda se Billova grimasa promění ve smích. Nic. Jako by nic neřekl. Toma zajímalo, co se mu honí v mysli. Zda mu to připadalo vtipné či trapné. Možná byl Tom vážně ubohý a už si ani srandu neumí udělat. 
"K tobě by se dlouhé nehty nehodily," promluvil Bill, nedíval se na mladého bezdomovce. Zrak měl upřeně zabodnutý před sebe, do jednoho z kmenů stromů. 
"Já... já už půjdu," jako by se Bill probudil z letargie a rychlostí stíhačky stál na svých nohou nad Tomem. Ten k němu s pootevřenou pusou vyhlížel jako k něčemu... nevěděl čemu. Najednou mu bylo zvláštně. Úzkostlivě a těžko. 
"Vy už jdete?" naděje v hlase. Kde a proč se v něm brala?



Bill si ze zvyku oprášil uplé kalhoty a lem košile. Přestože by se na ní nenašlo snad jediné zrnko prachu. 
"Už musím. Mám... mám ještě nějakou práci," jak chabá to výmluva. Ale Billa momentálně nic rozumnějšího nenapadlo a neviděl důvod se ještě zdržovat. Udělal, co chtěl. Přišel, a teď zase může jít. Už když sem šel, tak jemu samotnému bylo jasné, že větu Omlouvám se, stejně nevysloví. Takže ho samotného překvapilo, že tu strávil tolik času. Tom pochopitelně nebyl v pozici, aby mu bránil. Přestože nechtěl, aby ten tajemný kluk odešel. Po dlouhé době na něj někdo mluvil. I když povýšeně, ale mluvil. Někdo kdo přišel za ním. Nebo možná ne, možná to byla jen náhoda a havraní chlapec tudy šel jen náhodou. I tak to bylo pro Toma důležitých pár chvil.
Uvidí ho ještě? Bylo to naposled, co s ním mluvil? A bude s ním někdo ještě jen tak mluvit? S Tomem nikdo nehovoří... cítil jakýsi vděk. Postavil se a stanul tváří v tvář Billovi, jenž měl kamenný výraz v obličeji. Žádná stopa emocí. 
"Děkuju vám, Bille," zrudl snad až na zadku a nervózně přešlapoval. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách a vrtěl se, zkoumajíc si v mírném předklonu špičky bot. Stydlivost byla hmatatelná. Bill povytáhl obočí.


"Nechápu, za co mi děkuješ, ale budiž. Nemáš zač," pokrčil rameny a otočil se na podpatku. Ještě se ohlédl přes rameno. 
"A nevykej mi pořád," dodal, a teď už bez jediného ohlédnutí nebo zaváhání zamířil pryč. Tom stál na místě a sledoval jeho vzdalující se záda. Bill se mu ztrácel z dohledu, jako se ztrácí sny nad ránem. Vzdychl sám pro sebe, slabě se usmál na plastovou lahev, která tu po Billovi zůstala. Jakožto jediný důkaz toho, že tu vážně byl. Tom si ji přitiskl k hrudi jako největší poklad. Cítil ve svých žilách jistou dávku energie. Či prostě pozitivní nálady. A tak málo k tomu stačilo. Za celý den ho nemohlo rozhodit, nebo snad rozčílit, vůbec nic. Ne dneska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama