Těšte se na DRACHEN SEELE 7. ;))))))

Tommy *w*

Homeless 1.

18. listopadu 2010 v 20:51 |  Homeless/Schmetti & Doris
Moje úplně nejoblíbenější FF...doufám že se bude líbít :))
Tommy

autor: Schmetti & Doris  
Čusky Leute, tak jsme s Doris přišly s vícedílnou povídkou, které soukromě říkáme "emočně labilní", poněvadž když jsme si jen tak z nudy psaly tento nápad a nebylo to v tomto stylu psaní, zažívaly jsme emoční horskou dráhu.
K povídce bychom asi nic moc neříkaly, už název
"Homeless"
vám napoví, oč asi půjde, no a obrázek též ;) Povídku máme rády, a nejen to, zažíváme sweet zamilované pocity xD To by bylo asi vše, přejeme vám příjemnou zábavu...
Schmetti & Doris ;)  

Bylo něco málo kolem půl dvanácté hodiny dopoledne. Slunce mocně pražilo do rozpálených zdí berlínských domů. Do chodníků, aut, lidí... a Tom se právě probouzel ze svého úkrytu před škodlivými paprsky žhavé koule. Seděl schouleně pod jednou z ramp ve skate parku sousedícím s Kauflandem. Krčil se v malém prostoru, kde byl chládek. Pozoroval děti s batohy na zádech, právě jdoucí ze školy.  
"Auu," zanaříkal. Chytl se za bedra a svraštil bolestně čelo. Protáhl se a s křupáním v páteři zanadával.  
Nebyl si tak úplně jistý, jestli má vylézat do ostrého slunce, ale bolest v zádech mu bránila zůstat stále skrčený pod rampou. Po čtyřech vylezl ven, a teď už se raději na kolemjdoucí nedíval. Jejich zhnusené pohledy by nevydržel. Nedej bože matky postrkující své ratolesti, aby se náhodou nepřiblížily na nějakou netolerující vzdálenost. Se zaúpěním se postavil a snažil se pokud možno narovnat rozlámané obratle. Zase jeden z horkých dnů. Tom to nesnášel. Umíral horkem a jen těžko sháněl zásoby pitné vody. Dřív mu tohle počasí nevadilo, ale dneska bylo všechno jinak. Nesnášel horko stejně tak jako zimu. Povzdychl si, když se do jeho zorného pole přeci jen dostalo několik dětí spěchajících domů. Záviděl jim.  
Tak rád by se vrátil do dětských let. Nebo ani ne, ale vrátil by ten čas, kdy mohl žbrblat zhnuseně nad miliónem domácích úkolů a haldou učení. Hlavně, že by měl kam jít. Měl by kde spát a mít střechu nad hlavou. Chybělo mu teplo domova. Tom byl bezdomovec. Už dva roky. Žil na ulici. Sám. Opuštěný. Bez rodiny a přátel.  


"Nedívej se na něj!" křikla jakási žena se staženými vlasy v ohonu na své asi šestileté dítě. To se jen zamračilo a zíralo na Toma dál. Prohlíželo si jeho zevnějšek. Tom byl špinavý, neupravený a páchnul.  
"Mami, proč tak smrdí?" zeptalo se dítě bezelstně, zakopávajíc o obrubník, jak se stále za Tomem zvědavě otáčelo.
Přestože tohle Tom slýchal často, nedokázal to pořád přijmout. Nebo snad hodit za hlavu a neřešit.  
"Je to neslušný člověk. Tak pojď a neotáčej se pořád," táhla ho za ruku dál a Tom se snažil všemožně tenhle zážitek do sbírky zahrabat kamsi hluboko do mozku. Marně.  
"Tys to dopracoval," vzdychnul si sám pro sebe. Nerad se utápěl v sebelítosti, ale někdy to prostě nešlo. Ještě před dvěma lety byl obklopený kamarády, měl přítelkyni, slušné oblečení a velice dobrý prospěch ve škole. A dneska... nemá nic z toho. Bylo mu z toho úzko. Líným krokem a s pohledem zabodnutým do asfaltu se vydal směr obchodní dům s červeným nápisem Kaufland. Alespoň tamní toalety využíval. I když se divil, že ho odtamtud ještě nikdo nevyhnal.
Možná se choval natolik slušně, že zdejší zaměstnanci jej přehlíželi. Tom nedělal nepořádek a nekradl. Chtěl se jen umýt a napít.  


Vešel dovnitř hypermarketu a hned jej udeřil zdejší chlad. Bylo tu příjemně a Tom úlevně vydechl. Jako stín tiše proklouzl mezi lidmi směr toalety a zapadl za dveře.  
"To je puch..." ucpal si nos. Tom měl nutkání vzít mop s hadrem, Savo a celé to tu uklidit. Nejraději by celou místnost provoněl několika osvěžovači. Přistoupil k zanedbaným umyvadlům a podíval se na sebe do zrcadla.  
"Doprdele," zhrozil se sám sebe. Jeho odraz byl pro něj utrpením. Nesnášel na sebe pohlížet do zrcadla. Nenáviděl své vzezření.  
Zapraskal klouby na ruce, jak zatnul pěst a ovládal se, aby ten kus skla neroztříštil za tak krutou pravdu, kterou mu ukazovalo. Pustil proud chladné vody a vydrhnul si ruce. Tekuté mýdlo tu nebylo nic moc, ale rozhodně lepší než žádné. Důkladně tu mazlavou tekutinu roztíral po kůži až po lokty, kde mu končily vyhrnuté rukávy. Nejraději by se takhle umyl celý, ale to si dovolit nemohl. Kdykoliv se mohly rozrazit dveře. Spláchnul zásoby pěny a do dlaní nabral čistou vodu, do které zabořil obličej. Bylo to osvěžující.  
"Davide, říkal jsem ti, že to ne..." rozrazil dveře toalet hubený černovlasý kluk s mobilem u ucha. Tom polekaně nadskočil. Dotyčný se jen zašklebil a stejně tak rychle se vypařil. U zdejších zrcadel si teda svoje líčení upravovat nebude. Ten někdo tam mu zapříčiňoval žaludeční nevolnosti.  
"No bezva," zamračil se na sebe Tom do zrcadla, když tu byl opět sám. Pár vteřin mu stačilo na to, aby z toho dotyčného cítil notnou dávku znechucení a opovržení.
Opravdu se tu nebude moct dlouho zdržet, pomyslel si Tom, a držel dlaně pod ledovým proudem vody. Nechával ji protékat volně mezi prsty. Pro Toma to bylo snad až laskání. Zatřepal hlavou, aby si z ní vymazal prapodivné myšlenky a otočil kohoutkem. Čirost přestala téct. Přitáhl si paže těsně k obličeji a zíral na ně.  
"Kdysi jste byly tak krásné..." lítostivě je přeměřil pohledem. Tom si povídal sám se sebou, jinak by se zcvoknul nadobro. Hodiny a hodiny mlčení jej ubíjely.  
"Kurva, potřeboval bych se vykoupat celý..." zakroužil rameny a vpadl do jedné z kabinek, aby vykonal lidskou potřebu. Kopnul do záchodového víka, nehodlal na takový hnus sahat, a rozepl si kalhoty.  
Lidské potřeby ho celkem sužovaly. A to veškeré potřeby. Snažil se mermomocí  zůstávat co nejvíc jako člověk, a ne jako ti ostatní bezdomovci, kterým už bylo jedno, co kde udělají, nebo jak vypadají. Ti, co škemrají o drobné, aby si koupili láhev alkoholu. Takhle špatně na tom Tom nebyl. Drobné, co náhodně našel, nikdy nežebral, si schovával, a pak byl rád, když se mu povedlo koupit si rohlík. Za svůj největší triumf považoval, když se mu podařilo nasbírat tolik drobných, aby si koupil zubní pastu. Spláchnul a vypotácel se z kabinky. Přestože nesnášel tenhle zápach, byl by tu raději než někde venku. Znovu opláchl svoje ruce a nalokal se pořádné zásoby vody, než tohle místo pomalu opustil. Ruce zabořené hluboko v kapsách a hlavu co nejvíc skloněnou. Nechtěl, aby na něj koukali, a nechtěl ani on koukat na lidi. Závist byla špatná vlastnost, ale on lidem záviděl. Bylo to přirozené.  
Vyšel před Kaufland a zhluboka se nadechl horkého vzduchu. Nerad tu postával, a tak se líným krokem vydal pryč. Těžko říct kam. Ale většinou se pohyboval jen v okolí skate parku. Jen lehce natočil hlavu, když z parkoviště slyšel rozčilený hlas. Byl to ten kluk. Teda předpokládal, že to byl kluk, když vletěl na pánské toalety. Pořád se rozčiloval do telefonu a přecházel sem tam kolem draze vypadajícího auta. Tom si povzdychl.  
"Jestli čekáš, že po tobě hodim drobný, tak si nech zajít chuť," štěkl po něm černovlásek a Tom jen několikrát zamrkal. Ne proboha. Tohle ho nenapadlo.  
"Ne ty, Davide... Nějakej špindíra tady kus ode mě stojí," ohradil se do telefonu a jen po Tomovi střelil pohledem. Byl rozčílený a protivný.
Tom zůstával stát a přemáhal ho čím dál tím víc pocit méněcennosti. Jako by byl odpad. Nepotřebný, překážel. Najednou v sobě pocítil nával horkých perel, jež chtěly opustit jeho nádherné oči ve tvaru mandlí. Slanost zahalila jantarově medové duhovky a Tom utekl pryč. Za tak malou chvíli to pro něj bylo pro dnešek nadmíru. Utíkal pryč. Pryč, do svého úkrytu pod jeho 'domov', kterým byla rampa, za níž každý den a večer děkoval.  


Nevrlý chlapec si jen znechuceně odfrkl a dlaní se zapřel o kapotu své Audi. Byl rád, že se nemusel dívat na takovou spodinu. Ostuda společnosti a města.
Černovlásek naštvaně ukončil svůj hovor a opustil parkoviště. Jeho dnešní den stál za starou bačkoru a taky to dával všem náležitě najevo. Už se jen modlil, aby neztroskotaly jeho plány na večer. Měl v plánu jít se svojí partičkou na zdejší největší diskotéku. Rád se bavil a rád si užíval, a tak doufal, že aspoň tohle mu vyjde.  


Tom doběhl na svoje místo a zalezl, co nejvíc mohl. Chtěl se stát neviditelným. Popotahoval a obličej schovával do pokrčených kolen. Nechtěl brečet. Už dlouho nebrečel, ale někdy to prostě nešlo. On sám přeci věděl, jak vypadá, nemuseli mu to ještě ostatní připomínat. A ještě v situacích, kdy vůbec nic neudělal. Vždyť tam jen stál ani nepromluvil. Tak proč mu ten kluk nezapomněl ukázat, jak odporný Tom je. Otřel si nos do zašlého rukávu a naštvaně odkopl kamen před sebou.  
"Ne... seru na to," přikázal sám sobě a osušil zvlhlé tváře. "Oni vědí hovno, jaký to je. Nestojej mi za to," přesvědčoval sám sebe, a dokonce svým slovům začínal věřit.
Řekl si, že dnešek stráví inkognito tady na svém místě a nebude lézt lidem na oči, dokud se nesetmí. Mohl by naspat několik hodin, kdy předešlou noc pouze pročumákoval do tmy.  


Obloha se zatemňovala a na nebi se začaly střídat oranžovo růžové barvy. Západ slunce pomalu přicházel, zrovna když Tom zívl a promnul si bolavou pokožku hlavy. Spal celou dobu a udělalo se mu poněkud lépe. Neměl už tak depresivně založenou náladu. Sedl si a prsty protřel mezi vlasy. Jeho dredy byly zplzlé a zanedbané. Byla v nich zažraná špína a prach, který nešel ledabyle smýt pouhou vodou. Chobotničky odrůstaly a tahaly čím dál víc.  


"Chci šampon..." zasteskl si Tom. "A jíst... mám strašný hlad a žízeň," mumlal si pod nos a čenichal kolem sebe. Všechno jej svědilo a pálilo. Tom netušil, kde by mohl sehnat dneska jídlo. Jeho drobné utratil včera za dva rohlíky, což mu vydrželo na jeden zátah. Měl nesmírný hlad, nedokázal odolat a schovat si pečivo na později. Musel se poohlídnout po okolí, zda nějaký ten spadlý peníz nenajde.
Ač neochotně, přesto se vypotácel zpod rampy a ze zvyku oprášil kolena, když se narovnal. Bylo to vlastně zhola zbytečné gesto, ale síla zvyku. Už se nevracel k žádnému incidentu, co se stal během dne. Procházel mezi jednotlivými rampami a koukal pod nohy, jestli neuvidí záblesk kovu. Přes den tu bývalo dost kluků prohánějících se na prknech nebo bruslích, aby co možná nejvíc oslnili mladé holky v minisukních. Občas se tu tak nějaká ta mince našla.


"Oh... takové štěstí mít nemůžu," skoro až doběhl k jedné z laviček, na které byl položený jogurt. Byl zavřený. Zřejmě si někdo přinesl svačinu, ale odešel s nějakou jinou. Koukl na datum spotřeby. Prošlý nebyl. Rozhlédl se kolem, zda tu přeci jen neuvidí majitele jogurtu, ale byl tu sám. Usadil se na kraj lavičky a odlepil víčko. Důkladně ho olízal a pomalu upíjel obsah kelímku. Tomovi připadalo, že vyhrál nejvyšší možnou výhru v loterii. Jakýsi jackpot. Jogurtový jackpot. Srkal labužnicky onen meruňkový obsah a téměř sténal slastí, jak si užíval ovocnou chuť na jazyku. Tak dlouho nepozřel ovoce, natož jogurt! Přišlo mu to, jako by měl co nejdřív vyvrcholit.  
"To je orgasmus..." vzdychl a zaklonil hlavu. Meruňková pochoutka mu klouzala do žaludku a pomalu, ač málo, jej zaplňovala. Tom byl vděčný za každou maličkost, co dal do svého staženého žaludku. Občas dostával malé křeče, když se najedl.  
Vylízal co možná nejvíc  z kelímku a prázdný ho nešťastně vyhodil do koše. Tak a tím nejspíš jeho večeře skončila. Ale nechtěl si stěžovat. Bylo to víc než kolikrát. Zaklonil hlavu přes opěrku lavičky a sledoval stále rychleji tmavnoucí nebe. Jen se zakřenil, když si uvědomil, že se stahují mraky. Pravda, že vyprahlý vzduch potřeboval svlažit, ale bubnování deště do plechových ramp mu drásalo uši. Nechal se ovívat teď už chladným větrem a nořil se víc a víc do svých vlastních myšlenek a přestav.  
Setrval tak nejspíš další dvě hodiny, dokud mu na obličej neskanula první studená kapka z nebes.  
"Ne..." bouchnul pěstí do dřeva pod svým zadkem a zamrkal. Další kapka. Přímo do jeho oka. "Kdyby tak pršelo pořádně a mohl jsem se tak ´osprchovat´..." zatoužil najednou po pořádném slejváku. Nepřišlo by to na škodu. Ale to znamenalo, že by se musel schovat někam, kde nechodí moc lidí a své suché oblečení dát do bezpečí. Pohlédl na hodiny, které byly umístěny na jednom ze sloupů mezi billboardy. Půl deváté.
Jen si povzdychl. Teď  už by to asi ani riskovat nemohl. Je sobota a v čase od devíti do jedné se venku courá spousta mladistvých. Ať už do zdejších hospod nebo na místní diskotéku. Tom sobotní noci trávil sledováním neonových světel na obloze a představami, jaké to tam asi je. Ne že by toužil po tom se tam jít opít a hledat povyražení na jednu noc, spíše mu šlo o ty lidi. O to že lidé v jeho věku tam prostě bývali a bavili se. Natáhl se na lavičku a nechal občasné kapky dopadnout libovolně na svoje tělo nebo tvář.  
"Au, do prdele," ozval se pronikavý hlas a Tom sebou poplašeně cuknul. Musel buď usnout na chladném vzduchu, a nebo se až moc nad něčím zadumal, že nevnímal. Přikláněl se ale k té první variantě vhledem k tomu, že teď ony hodiny ukazovaly něco po druhé. Tom se vyhoupl do sedu a mžoural do tmy, odkud se ozývalo nadávání.  
"Nechápu, že ty idioti nemůžou ty lahve hodit někam do hazjlu," lamentoval dál dotyčný a jeho kroky se přibližovaly. Bylo poznat, že úplně střízlivý není, soudě podle toho, jak nepřirozeně se ozývalo klapání podpatků. Na chvíli to utichlo, a kus od Toma se jen rozžhnulo malé světlo od zapalovače. Ten někdo se naštvaně usadil na protější lavičce a s broukáním zkoumal svoje boty. Tom znejistěl, nerad večer potkával lidi. Možná by měl zalézt pod rampu a dělat, že tu nikdo není.
Připadal si dost divně,  že skoro pořád spal a unikal tak sám před sebou. Ale teď  ho zajímala víc osoba, která začala naproti němu pokuřovat z cigarety. Tom mžoural do noci a snažil se rozpoznat, zda to není  jeden z týpků, co jej vždy vyhání z jeho místa. Seděl tiše, nedutal a jen se se zájmem a zase přicházející únavou díval na... chlapce. Ano, podle hlasu to dívka rozhodně nebyla.  


"Do píči!" křikl ten někdo a upustil cosi drnčivého na zem. Znělo to jako klíče. Najednou Toma oslepilo světlo z mobilu, když přiopilý muž hledal pomocí jeho světla spadlou věc.
"Aaaa," vypískl chlapec, a hned na to na zemi skončil i jeho mobilní telefon a ne jen klíče. Tak strašně se Toma lekl. Neviděl ho. Celou dobu si myslel, že tu nikdo není, a teď ho málem trefilo, když jen kousek od něj zahlédl v tom matném světle obrys postavy. Zvrtnul si nohu na vratkém podpatku a tvrdě skončil na asfaltu. Jen zaúpěl, sebral svoje poztrácené věci a snažil se vyhrabat na nohy.  
"Vůbec ke mně nechoď," pohrozil vztyčeným ukazováčkem, když se postava pohnula a přiblížila. Tom se vylekal. Chtěl jen vědět, že tomu klukovi nic není, ale jeho ostrý hlas ho zarazil v dalších pohybech. Jen se díval, jak se ta štíhlá postava souká na nohy. Bill... tak se jmenoval. S usykáváním se postavil a otočil se na dotyčného v domnění, že to je jeden z frajírků, s jakými už měl mockrát tu čest. Jen se zašklebil, když zjistil, že i tohohle kluka už viděl. Na záchodech v Kauflandu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama